Samota mě děsí

Krtčí domeček

 Voen se zadíval na jeho uslzenou tvář a v tmavozelených očích se mu objevilo něco jako soucit. Setřel mu bříšky prstů z obličeje slzy a zadíval se mu do hlubokých, dětských očí. Ten dotek byl tak lehký, skoro lechtal, ale po tom, co se stalo, měly malé něžnosti jen zanedbatelný význam.

„Nech mě už jít..." vzlykl Aoki tiše a snažil se uklidnit... Ten pohled... Proč se mu tak líbil? Přál si, aby se teď stalo něco jako v pohádkách, třeba by jej teď mohl rozvázat, omluvit se a přiznat se mu, že to udělal, protože se do něj zamiloval... Ale i on chápal, že tohle je nejspíš naivní představa. ...Ale co kdyby přece.

„Aoki... Kam chceš jít, hm? Tvůj bratr je mrtvý. Ty už ve vesnici nemáš svoje místo," namítl Voen. Jeho hlas byl úsečný, ale stejně v něm malý chlapec zaslechl cosi jako lítost. Nebo se mu to jen zdálo, byla to jen iluze vyvolaná jeho vírou v to, že se všechno musí nutně zlepšovat? Aoki odvrátil pohled a snažil se zakrýt bolest ve svých očích. Ne. Na bratříčka nechtěl myslet. Na tu vraždu...
„Aoki?" ozval se Voen po chvíli. „Co chceš dělat? Co plánuješ?"

„Já... já nevím..." špitl chlapec a hleděl bokem do stínů. Začínaly se objevovat paprsky letního slunce a odrážely se od ranní rosy. Kdyby nebyl v téhle situaci, takový pohled by v něm vyvolal spoustu štěstí.

„Pojď se mnou, něco vymyslíme," navrhl Voen milým hlasem, ale odměnou mu byl jen Aokiho naštvaný pohled.

„S tebou? Nikdy! To se radši budu do konce života toulat," vyprskl nepřátelsky. „A co kdybys mě konečně rozvázal, hm?" dodal. Uvědomoval si, že nemá kam jít, jenže se nemohl prostě nechat zachránit... Ne po tak násilném činu. Nebyl si vůbec jistý, jestli by to byla spása, nebo spíš únos.

Voen se zasmál svým zvonivým smíchem, který Aokimu vyvolal husí kůži po celém těle. „Pustím tě a ty mě zbiješ," řekl a znovu ze na něj zadíval svým arogantním pohledem. „Nepustím tě, ještě by sis ublížil. Půjdeš se mnou," řekl a koutek mu přitom pocukával pobavením.

„Ale... To ne..." protestoval Aoki. Trhl za provaz a prásk, ten se uvolnil. Aoki okamžitě vyskočil na nohy a rozběhl se pryč. Pocítil radost z toho, že unikl, spoustu adrenalinu... A najednou o něco zakopl a zaryl se obličejem do země. Voen se nad ním ušklíbl.

„Hlupáčku," politoval jej neupřímně a sehnul se k němu. Pevně chytil utržený provaz, aby Aoki neměl kam utéct. „To byl chabý pokus. Příště to ani nezkoušej. A teď vstávej."

Aoki se na něj naštvaně podíval a zalitoval, že má svázané ruce, protože ho oči štípaly a on si je nemohl protřít. Nebo by ho chtěl praštit..? Nevěděl, nevyznal se v sobě. Nenapadla ho žádná vhodná odpověď, a tak se vyškrábal na kolena a pak na nohy. Věděl, že teď už nemá cenu vzdorovat... A že si musí počkat na příležitost. Voen se znovu ušklíbl. Aoki měl z jeho výsměšného pohledu husí kůži a mráz mu přebíhal po zádech, kdykoli se na něj Voen podíval.

„Nejspíš tě vezmu k sobě," oznámil Voen suše.

„A to mě tam hodláš věznit? Nehodlám ti prostě odpustit, žes na mě sahal, a rovnou s tebou začít bydlet. S tím nepočítej!" odporoval Aoki uraženě. Byla to pravda. Nebo si to alespoň myslel. Koneckonců, Voen byl jeho nepřítel. Stín, co ho pronásledoval a zahnal ho až sem. Aoki se třásl při pomyšlení, že by měl žít se svojí noční můrou.

„Ano, pokud bude tvůj přístup takovýhle, budu tě tam věznit," odpověděl Voen. „Pojď..." přikázal a rozešel se lesem. Aokimu nezbývalo, než jít za ním...

Šli sotva čtvrt hodiny, když se dostali k něčemu, co připomínalo dveře od domu. Když se Aoki podíval, uviděl i celý dům napůl zapuštěný do země. Nebylo to ošklivé místo, naopak se mu líbilo svým spojením s přírodou, ale právě teď byl na provaze a proto nehrozilo, že by se měl snad nadchnout pro své vězení. Ušklíbl se. „Hraješ si na krtka?"