Samota mě děsí

Bezesná noc

 Voenova ruka mezitím sklouzla až na Aokiho kalhoty a pomalu je stáhla. Nemohl se přestat usmívat, když zajel Aokimu rukou mezi nohy a uslyšel jeho tiché zakňučení. Bylo to rozkošné... On, jeho povaha, jeho tělo, jeho krásné zmatení všech pocitů. Hodlal ho zmást ještě víc.

„N – nesahej na mě, prosím..." špitl Aoki vyděšeně. Takhle se ho ještě nikdy nikdo nedotýkal a chlapec se příliš bál neznámého... Přesto byl jeho hlas zastřený touhou.

„Chceš mě, Aoki, přiznej si to," zašeptal Voen docela veselým hlasem a začal pomalu hýbat rukou. Něžně jej trýznil a pohledem visel na jeho tváři. Nehodlal to uspěchat. Nechtěl ho vystrašit a ani nevěděl proč.
Aoki si nemohl pomoct a začal tiše vzdychat. Mátl tím sám sebe. Proč je mu tak? Je přece znásilněný, nemělo by se mu to... líbit! Přece se Voenovi nepoddá! Jak to vlastně dělá, že mu zabraňuje myslet? Ach bože, už mu to na jeden den opravdu stačilo...
A Voen se dál usmíval, ačkoli ten výraz v jeho tváři ani k úšklebku neměl daleko. Tahle situace se mu moc líbila, a ještě víc se mu líbila vidina toho, co je oba čekalo. Tentokrát si slíbil, že si nedovolí poddat se lítosti a neskončí s pouhým Aokiho semenem na ruce. Tentokrát si to hodlal užít taky. Pozoroval, jak se Aoki utápí v touze. Už se ani v nejmenším nebránil. Vláčně ležel na posteli, v tváři rudý a ledové vlásky mu padaly do očí pod zavřenými víčky. Voen se na něj nemohl vynadívat.
„Aoki..." vypadlo mu z úst vzdechnutí a něžně ho políbil na krk. „Nelekej se, ano?" ...Proč ho vlastně varuje? Kam zmizela jeho vlastnost brát si vše podle libosti?!

„Co... Co hodláš dělat?" špitl Aoki nešťastně a otevřel svá modrá očička. Voen se pousmál, neodpověděl a otočil si Aokiho čelem k posteli.
Chlapec se nebránil. Ani se bránit nemohl. Vlastní tělo ho neposlouchalo a on jen dumal, proč, i když jeho mysl zamlžovala touha. Na měkké posteli se celý třásl a namlouval si, že je to strachem. Odevzdaně zavřel oči a snažil se připravit na cokoli.

Voen o sobě začal pochybovat. Nejradši by si za to dal facku, ale při pohledu na jeho naivní bezbrannost a odevzdanost si uvědomoval, že mu nechce ublížit. Nadával si za to. Nesnášel se za to. Opovrhoval sebou. Ale nemohl se toho tak ubohého, lidského pocitu zbavit. Nachystal se za Aokiho. I přes to všechno ho chtěl. Tak tvrdě, aby pod ním ten hloupoučký, roztomilý brouček křičel. Začal do něj pomalu, opatrně pronikat... Stával se z něj živoucí protiklad, když si přál, aby jej to poprvé příliš nebolelo.
„Ne... Prosím... Přestaň... To... To bolí!" protestoval Aoki trhaně. Nečekal bolest, i když věděl, že ji čekat měl, jenže... Voen byl doteď něžný a on mu vlastně i věřil, takže tohle pro něj byla odporná, podlá zrada. Jeho drobné, lidské tělíčko se trhalo a posílalo šípy bolesti až k jeho duši. Bolelo to. Prostě to bolelo. Hluboko v něm se Voen zastavil.

„Uklidni se, Aoki, no tak," špitl Voen, natáhl se a políbil Aokiho na krk, čímž se v něm musel pohnout. Ozvalo se zoufalé zakňučení, které ho zabolelo kdesi v hrudi.

„P – prosím, nehýbej se..!" vzdychl Aoki a snažil se uklidnit a uvolnit. S něčím (nebo někým) takovým v sobě to bylo opravdu těžké. Ale snaha byla. Zároveň měl chuť se rozbrečet, připadal si jako chaos sám... Něco na tom všem se mu vlastně zamlouvalo. Možná ta najednou něžná slůvka..? Netušil.

„Aoki, já to nevydržím tak dlouho.. Jsi dokonale úzký..." povzdechl si Voen po chvíli a zase se začal pomalu pohybovat. Aokimu se z hrdla draly steny a tlumené výkřiky. Ale překvapoval sám sebe tím, že... neplakal. I přes všechnu tu bolest byl na pláč příliš vzrušený. A tak si po chvíli uvědomil, že... Že si to jeho tělo užívá. A byl kvůli toho na sebe naštvaný. Takže ho zradilo už i jeho vlastní tělo? Měl zlou předtuchu, že se v něm něco mění a že to nemůže dopadnout dobře.
Voen se trochu sklonil, zajel rukou dopředu a začal Aokiho honit. Chtěl, aby si to taky užil... I když nevěděl, proč si to přeje. Ale když něco chtěl, tak si to i vzal. Platilo to i v tomhle případě. Usmíval se, když zjistil, že Aoki taky hoří touhou. Nějakým způsobem se mu ulevilo. Možná, že mu až tak neublížil. Taky se mu to líbí. A byl docela rád, že se všechny hloupé myšlenky v jeho hlavě rozplynuly dřív, než si je stihl pořádně uvědomit. Přirážel čím dál rychleji a dobrovolně se nechal strhnout vírem touhy.

„Vydrž... Ještě vteřinku..." vzdychl, ale pak pořádně přirazil, utlumil svůj vlastní výkřik a vyvrcholil do Aokiho. Aoki v tu chvíli překvapeně, zoufale vykřikl a zalilo jej tolik intenzivních pocitů, že už neměl ani nejmenší tušení, co se v tu chvíli děje. Cítil slzy na svých tvářích, horko se mu rozlévalo celým tělem... Byl konec. Voen z Aokiho vystoupil, lehl si a stáhl ho k sobě. Objal ho a lehce políbil na krk.
„Jsi v pořádku?"

 „Asi..." špitl Aoki a snažil se uklidnit svůj stále trochu zrychlený dech. Znovu začínal být zvědavý a tak musel položit pár naivních otázek. „Proč jsi mi to udělal? Bolelo to..."

„Ale jsi spokojený, ne? Taky se ti to líbilo. Zvykni si na to, není to naposledy," řekl Voen tichým hlasem a jaksi přitom pozapomněl na vysvětlování. Co by taky měl říct? Není třeba mu cpát do hlavy vlastní myšlenky a moudra... Tenhle zážitek jej jen utvrdil v rozhodnutí udělat ze svého domova i Aokiho útočiště, sám bude mít možnost se se vším smířit a pochopit to. Chtěl mít na něj mnohem, mnohem víc času než jen jednu jedinou noc.

„Ale jo, je to naposledy," namítl Aoki přesvědčeně a pečlivě skryl to, jak moc se třásl strachy z další bolesti. „Já totiž odcházím. Už jsi mě znásilnil, máš všechno, co jsi ode mě chtěl," řekl, vyvlékl se z jeho objetí a posadil se.
„Sbohem," dodal. A protože ho Voen jen nečinně pozoroval z postele, oblékl se a odešel do noci.