Samota mě děsí

Rty

Probudil se, opět nevěděl, kdy. Na zkoušku se v posteli trochu zavrtěl a nic ho nebolelo. Asi se mu tělo už zregenerovalo jako správnému upírovi... Nechtělo se mu ležet a čekat, až přijdou temné myšlenky. Posadil se a rozhlédl se okolo. Nic nevypadalo jinak, jen na posteli našel skvrny od krve. Počítal, že jsou jeho a vznikly při bičování, než se mu rány stihly zacelit. Najednou jako by se mu to všechno začalo znovu odehrávat před očima. To ponížení. Ten vrchol. A pak bolest. Všechno jako by cítil ještě jednou. Nevydržel na místě, postavil se a došel ke dveřím. Chvíli váhal, jestli jít, ale pak si vzpomněl, že nemá být vězněm... Tohle se vězňům přece nedělá... Nebo ano? Každopádně se odhodlal otevřít dveře a vyjít na chodbu. Rozhlédl se, kudy dál, jenže zahlédl Scarlet, jak se k němu veselým krokem pomalu blíží - s neznámou bytostí. Byl to mladý muž, skoro ještě chlapec, rozhodně nebyl ošklivý a to, co na něm Aokiho zaujalo a vyděsilo, byla dvě černá křídla na jeho zádech. Takže další strašidlo? Upíři nestačí? Aokimu skoro vstávaly vlasy na hlavě.

„Můj rozkošný Aoki! Máš někam namířeno?" zeptala se Scarlet se svým sladkým úsměvem a s hlavičkou provokativně nakloněnou na stranu. I tomu muži pohrával na rtech mírný úsměv. Vypadal mile, přitom trochu děsivě.... A možná trošku smutně, pomyslel si v jednu chvíli Aoki.

„Vlastně ani ne..," pokusil se vycouvat z téhle situace, ale stejně si už byl jistý, že bude mít průšvih. Neměl vůbec vycházet z pokoje. Sice mu to nikdo nezakázal, ale byl si tím jistý. Nakonec byl její vězeň.

„Pozveš nás dál, když nikam neplánuješ jít? Chtěli bychom se s tebou pobavit," usmál se anděl s černými křídly. Měl jemný, melodický a příjemný hlas, který Aokiho uklidňoval už po první větě. Hned si byl jistý, že určitě umí krásně zpívat. Aoki rychle přikývl a zacouval zpátky do pokoje. Obě dvě bytosti vešly za ním a Scarlet pečlivě zavřela dveře. Pak se obrátila na Aokiho a usmála se. Zase.

„Toto je Netheriel. Poprosila jsem ho, aby mi s tebou pomohl... Když jsi tak složitý případ," vydechla klidně.

„Složitý případ? Co tím myslíš?" Aoki netušil, co si o tom má myslet. Všechno na světě mu připadalo cizí a divné... A hlavně on. Netheriel. Scarlet si odfrkla.

„Však ty to víš moc dobře. Nebo ti včerejšek přišel v pořádku?" zasyčela nebezpečně a Aoki se moudře rozhodl mlčet. Nechtěl přikládat do tohohle ohně. Ten byl příliš nebezpečný a příliš blízko. Aoki už cítil jeho žár ve tváři, ale nakonec si uvědomil, že to byl jen tak velký chlad, až vlastně pálil. Co by na upírech taky mohlo hřát? Pak skoro nadskočil leknutím, když ucítil Netherielovy rty na svých. Vůbec si nevšiml, kdy se to... Jak se to... Odtáhl se od něj a vyděšeně na něj pohlédl s otázkou v očích. Scarlet ještě zvládl, možná to bylo tím, že pro něj nic neznamenala. Ale že by měl být s donucení s mužem? To si nechtěl ani pustit na mysl. A Netheriel se tvářil pořád stejně mile.

„Scarlet říkala, že bys mohl být jednou lepší než kdokoli, než já... Co takhle mi ukázat, co je na tom pravdy?" usmál se sladce a vzal šokem zmraženého chlapce za bradu. Ten se mu ale brzy vytrhl a utekl na druhou stranu pokoje... Dál už to nešlo. Jako srnka v křoví vyplašeně pozoroval dva ne zrovna zvané návštěvníky.
Anděl si povzdechl, očividně se mu nelíbilo, že se musí namáhat s přecházením komnaty, a došel k němu. Natlačil ho ke zdi, chytil mu ruce podél těla a políbil jej. Aoki vyděšeně zavřel oči, ale po chvíli polibků si zvykl a začal opatrně spolupracovat. Nechtěl si to ztěžovat a jen polibky snad nějak zvládne, to si pořád opakoval... Andílkovy rty byly sladké a utěšující jako samotná temnota. Jako by Aokiho litoval. Nebo litoval sám sebe. A tanto pocit ho nakonec uklidnil a začal polykat i hvězdičky z jeho očí. Voenovy rty přece byly taky takové.