Samota mě děsí

Hodný chlapec

Aokiho to zdrtilo, jak jen mohlo. Proč prostě taky neumře? Teď je z něj zrůda. Už ho nikdy nikdo nebude mít rád. Je odsouzen k životu ve stínech, v chladu a v bolesti. Ležel na posteli ještě několik dní a ani spát nedokázal. Dostal se až na své úplné dno. Po pár dnech začal pociťovat zvláštní, až bolestivou touhu. Na zkoušku si prokousl zápěstí a vypil trochu krve, ale rána se hned zacelila a Aokimu to od bolesti nepomohlo. O dalších pár dní později pořád držel v náručí polštář a snažil se zadržovat slzy, když se zase objevila Scarlet s další neznámou dívkou.

„S – Scarlet..." špitl Aoki a pohlédl na ni. Jeho oči poblikávaly rudou a z pootevřených rtů koukaly tesáčky, už je nedokázal držet zamčené v sobě. Scarlet se sladce pousmála.

„Potrestal ses sám, už by ti to mohlo stačit," prohlásila se sobě vlastní sebejistotou a došla k němu, aby ho pohladila po vláscích. „Doufám, že dnes mě už poslechneš," dodala a pokynula dívce. Ta si klekla před postel a toužebným, ale bezbarvým pohledem pohlédla na Aokiho. Už nedokázal svému tělu vzdorovat. Vstal, sklonil se k jejímu krku, zakousl se a začal pít, jako by nad ním stála příšera s rudýma očima a jen tahala za nitky, dělala z něj loutku. Bylo mu z toho špatně, stále to nedokázal přijmout. Pil dlouho; dívka už ztratila vědomí.
„Já nechci... Zabij ji," přikázala najednou Scarlet tichým hlasem a Aoki dřív, než si to uvědomil, stiskl tesáky o něco pevněji a ucítil, jak dívka ztuhla a pak se mu zhroutila do náruče. Byla mrtvá. Aokim to opět otřáslo. Nechtěl, ale přesto to udělal. Jako by na jeho vůli vůbec nezáleželo.

„Já... Já jsem ji zabil," špitl a vyděšeně pohlédl na svou stvořitelku. Scarlet chladně přikývla, zděšení v jeho už zase modrých očích ji ani v nejmenším nezajímalo. Spíš z ní bylo znát něco jako hrdost.

„A dobře jsi udělal. Poslechl jsi mě, pokud se takhle budeš chovat dál, možná že i přežiješ," pousmála se, lehce se dotkla dívky a ta se rozpadla v prach. Pak si s úsměvem klekla k Aokimu a krátce ho políbila. Aoki na to nedokázal reagovat, jako by zamrzl ve svém strachu. Pořád měl v hlavě ten bezbarvý, mrtvý pohled, v ústech měl pachuť krve. Scarlet si to viditelně užívala. Projela mu ústa jazykem a spolkla zbytek krve. Pak se od něj odtáhla a napřímila se. Dělalo jí radost, když se mohla tyčit nad Aokim, kterému to ale stejně bylo jedno. Připadal si jako duch. Jako zrůda bez citů.
„Hodný chlapec, Aoki... Vstaň," přikázala mu. Aoki se ani nepohnul. Najednou na něj zaútočila závrať a on spadl na kolena a rukama se opřel o zem. Hlasitě oddechoval.
„Pokud si myslíš, že ti dýchání pomůže, tak se pleteš," zavrčela Scarlet. „Vstaň!"
Aoki už nemohl neposlouchat. Zavřel odevzdaně oči a postavil se, přestože se mu zatočila hlava. Otevřel oči a pohlédl na Scarlet. Jeho pohled byl zamlžený. Nevydržel to dlouho, položil si pak ruku na čelo a sklonil hlavu.
„No tak, zlatíčko... Brzy si zvykneš. Příště už to bude příjemné," zacukrovala Scarlet a pohladila ho po tváři. „Ale stejně, příjemné to bylo už teď, ne? Jsi upír. Pití krve je příjemná věc, navíc to potřebuješ, tak se netvař tak ztrápeně, jako by ti bylo kdo ví jak," řekla upírka a ušklíbla se. Nevěří mi, všiml si Aoki... Nemohl proti tomu ale nic říct, nic udělat. Zdá se, že bude muset být silný... Napřímil se a zvedl hlavu. Snažil se na ni zadívat pevným pohledem. Scarlet se usmála.