Samota mě děsí

Štvaná zvěř

Voen se líně posadil a pohlédl na dveře, které se zrovna zabouchly. Bylo mu zvláštně. Nedokázal se soustředit na svoje pocity, smířit se s nimi, a to ho mátlo. On přece není nějaké zmatené dítě, kterým by tohle mohlo otřást. Že by Aokiho povaha byla nakažlivá..? Ušklíbl se.
„Aoki, ty se mi stejně vrátíš," špitl do tmy. „Nenechám tě odejít."

Ledovovlasý chlapec se i přes bolest v zadních partiích rozběhl temným lesem. Protože se v chladném vzduchu cítil trochu uvolněněji, z očí se mu začaly hrnout slzy a padaly do jehličí a větviček na zemi. Neměl ani ponětí, kam se to žene, ale musel pryč. Dusil se ale vlastními pocity... Po chvíli klesl na velký kámen, skryl obličej do dlaní a rozplakal se. Ve stínech stromů houkala sova, čas od času dokonce zavyl vlk... A Aoki se začal bát všeho toho života okolo. To samo o sobě bylo zvláštní při jeho kladném vztahu k lesu.
„Vrať se," zašeptaly stromy naléhavě. Aoki se vyděšeně rozhlédl a zavrtěl hlavou. Proč se vlastně vybavuje s přírodou okolo? Nevěděl a v ten moment mu to ani nepřišlo zvláštní. Nechtěl se vrátit ani za nic, ale les naléhal dál.
„Vrať se!"

„Ne!" vykřikl Aoki a zakryl si uši, jenže to naléhavé šeptání se ozývalo dál uvnitř jeho hlavy. Odráželo se ze strany na stranu a tím bylo čím dál víc hlasité. Nemohl se toho zbavit. 

„Vrať se zpátky!" Srdce mu divoce bušilo, co měl dělat, co je správné, kdo ho teď zachrání?!
Aoki už nevydržel sedět, vyskočil a rozběhl se dál. Běžel se zacpanýma ušima, klopýtal, větve ho škrábaly do tváře stejně jako tehdy, když ho pronásledoval Voen. Připadal si jako štvaná zvěř. Hlas se ozýval znovu a znovu, Aoki zakopl a spadl do jehličí. Vzlykl bolestí a chytil se za kotník.
Ten přidušený výraz jeho bolesti jako by prořízl hustý, temný vzduch a dostal se až k Voenovým uším. Pohlédl do tmy a ve tváři se mu na pár okamžiků zračila starost. Ale nevzdal to. Byl rozhodnutý.
„Řekni, že se chceš vrátit," našeptával hlas v Aokiho hlavě a chlapec se jen otřásal vzlyky, už nemohl utíkat, jen jeho tělo i mysl trpěly. Vzdouvaly se v něm poslední vlny vzdoru.

„Ale já nechci..!"

„Dělej, řekni to!" Hlas se stal ještě naléhavějším.

Aoki se zadíval před sebe prázdným pohledem. Najednou se v něm něco zlomilo a on nebyl schopný vybavit si svou neústupnost, svůj strach ani svou hrdost. Všechny pocity byly pryč.

„Chci se vrátit," špitl do tmy odevzdaně a už se chtěl zhroutit mezi větvičky, když v té chvíli se objevil zpátky u Voena na posteli a dopadl do měkkého.