Samota mě děsí

Zrůda

 „Jsi upír jako já a navždy, takže nebudeš urážet svou vlastní rasu a nebudeš se snažit bratříčkovat s lidmi. Nikdo tam o tebe nestojí," pokračovala Scarlet a oči se jí lesky nadšením z toho, jak ho mohla odstřihnout od jeho života.

„Jenže já nechci být zrůda," odporoval Aoki. „Neprosil jsem se o to. Napadla jsi mě. Měla jsi mě prostě zabít," dodal už tišším hlasem. Smrt mu vážně připadala docela lákavá, ale bál se i pohnout, aby náhodou nenapadlo Scarlet hýbat se taky. Tušil, že by mohl skončit jako její plyšák do postele. A to při nejlepším... V hlavě se mu objevil obraz Voena, na který se ale neměl čas soustředit.

„Krásně voníš," vysvětlila Scarlet svůj zájem a lehce si olízla růžové rtíky.
„Navíc, co je špatného na tom, že nechci být tu věčnost sama? Vybrala jsem si právě tebe, tak si toho važ," zabodla mu prst do hrudi, pousmála se a lehce Aokiho políbila. Její rty byly měkké a studené. Aoki hádal, že jeho vlastní jsou právě teď úplně stejné. Bylo mu to líto, litoval sám sebe a jeho myšlenky se staly černé a těžké. Znovu byl... zlomený. Ale kudy z toho ven..?
„Aoki, vnímáš mě vůbec?" zeptala se Scarlet mírně netrpělivým tónem a poposedla si Aokimu níž pod pás. Chovala se, jako by si vůbec neuvědomovala, co dělá. Chlapci to nebylo příjemné, jeho osobní prostor byl právě hrubě a bezohledně narušován.

„Proč bych měl teď něco vnímat..?" špitl Aoki a zavřel svoje modré oči, jako by doufal, že usne a už se nikdy neprobudí. Marná to naděje.

„Nenechám tě chovat se takhle," zasyčela Scarlet a rozepnula mu těch pár knoflíčků, na kterých držela jeho košile. Nejspíš mu ji rozepínala už když byl v bezvědomí. Aoki se málem otřásl hnusem nad tou představou.
Pohlédl na ni. Vůbec se mu nelíbilo, co Scarlet dělá. To si z něj všichni chtěli udělat svého postelového broučka? Aoki byl naštvaný sám na sebe, že je tak roztomilý. Chytil Scarlet za ruku, aby na něj nesáhla; byl to impuls, pud sebezáchovy, který mu už ale jako upírovi byl k ničemu.
Atmosféra se ještě ztížila a Scarletina aura houstla. Aoki v ní nemohl dýchat, dusil se, měl pocit, že se rozprskne v krvavou skvrnu. Vyděšeně zíral na svou věznitelku a na její sladký úsměv. Děsila ho. Všechno okolo ho k smrti děsilo, ale odteď měl smrt zapovězenou. Pustil její ruku...
„Chápeš, broučku? Nauč se chovat tak, jak se chovat máš. A nebraň se své paní," usmála se Scarlet a atmosféra se konečně trochu uvolnila. Aoki mohl vydechnout. Neodvážil se ale odpovědět. Cítil, že ho Scarlet začala hladit po hrudi, a přikvapila ho intenzita toho pocitu. Zdá se, že jako upír byl i přes svou smrt citlivější. Když už si to uvědomil, začal si všímat i svých ostatních smyslů a ke svému překvapení si všiml, že je kolem tma a on v ní dokonale vidí. Jak dlouho vlastně spal? Mohlo to být pár hodin stejně jako několik dní. Odvážil se pootevřít rty, a než stihl něco říct, schytal krátký, studený polibek.

„S – Scarlet... Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?" zeptal se tiše, když k tomu konečně dostal příležitost. Musel si na ni chvíli počkat.

„Dva dny. Myslela jsem, že už to vzdáváš, ale ty ses mi vrátil," usmála se Scarlet na něj a políbila ho na čelo. „Odteď jsi jenom můj," špitla, jako by jí to dělalo radost, a její ručka sklouzla na Aokiho bříško.

Jen. Její. Zrůda.