Samota mě děsí

Domov

Aoki žil vedle Voena další měsíc. Byl odtažitý a nechtěl se na svého věznitele ani podívat, a ten ho až na pár doteků nechal být. Nějak to tedy přežil i přes své jemně řečeno zmatené myšlenky a po čase, když Voen zrovna nebyl doma, se prostě zvedl a odešel do lesa. Bojoval s neurčitým pocitem ztráty, ale taky se těšil, až se vrátí ke svým lidem. Určitě jim chyběl, neukázal se přeci tak dlouho. Určitě ho přivítají s otevřenou náručí. Utěšoval se tou myšlenkou. Vesnice nebyla daleko, jen dvacet minut cesty od Voenova domova. Aoki se zastavil na kraji lesa a se zasněným úsměvem pohlédl na domy zalité slunečním světlem, mezi kterými procházeli lidé. Pak se rozběhl přímo hlavní ulicí jako dítě vracející se do rodného domova, radostí se nahlas smál a závodil s větrem. Tohle bylo přece jeho místo, kam vždy patřil.
Doběhl až na náměstí, kde se rozhlédl, a úsměv mu zamrzl na rtech. Proč tu nikdo není? Náměstí bylo úplně liduprázdné stejně jako hlavní ulice, jen vánek jako desiluze šeptal cosi smutného. Aoki jen stihl zahlédnout, jak se zabouchává posledních pár dveří a zatahují se závěsy v oknech. Otočil se okolo své osy. Vážně nikde nikdo. Chlapci to vehnalo do očí slzičky. Proč ho nikdo nevítá? To si ho ani nevšimli? Nebo spíš nechtěli všímat? Znovu si vzpomněl, co mu říkal Voen. Možná si myslí, že já jsem ten vrah...

„Tohle není fér," řekl do prázdna a ještě jednou se rozhlédl. Utekl z místa, kam nepatřil měsíc, na místo, kam... Kam nepatřil po celý svůj život. Už to nemohl vydržet a utekl zpátky do lesa. Ani ho nenapadlo, že by se mohl vrátit k Voenovi, zamířil k hrobu svého bratříčka. Když tam doběhl, chvíli se musel vydýchávat. Měl pocit, že mu vybuchnou plíce. Pohlédl na nenápadný hrob u paty skály a podlomily se mu kolena. Z očí mu vytryskly slzy.

„Bratříčku..." špitl a snažil se nerozbrečet úplně, protože jeho jediný příbuzný mu slzy pokaždé vyčítal. Netušil, co teď bude dělat. Netušil, kam jít, komu věřit, a zatím se nad lesem začalo smrákat. Až pak si všiml, že ho zpoza stromů pozoruje pár rudých očí, které se okamžitě změnily na modré. Trhl sebou strachy a vstal ze země.

„Kdo... Kdo je tam?" zeptal se, potlačil vzlyknutí, utřel si slzy a oprášil kalhoty. Sice nevěděl, kdo to je, ale nechtěl před ním vypadat slabě. Ze stínu vystoupila malá postava v huňatém plášti. V prodlužujících se stínech vypadala jako malý duch nějaké hodně bohaté princezny.

„Vypadáš smutně. Někdo tady snad zemřel?" zeptala se dívka a pohlédla na Aokiho studánkovýma očima. Nevypadala by nebezpečně, kdyby nebylo té divné, temné aury okolo, která se nedala přehlédnout. Aoki se rozhodl být opatrný, ale vlastně jí docela důvěřoval... Je to jen děvče. A on je smutný... Kdyby sám potkal v lese někoho smutného, asi by si s ním taky popovídal, aby se ho pokusil rozveselit. Čeho by se tedy měl bát?

„Tohle je hrob mého bratříčka..." odpověděl smutně a sfoukl z kamenného křížku prach. Vypadalo to, že tady za tu dobu nikdo nebyl. Alespoň špína, prach a popel (Aoki nestihl přemýšlet, kde se tam vzal) tomu nasvědčovaly. Ačkoli to bylo zvláštní... Bratříček se staral o celou vesnici. Proč se teď nikdo nestará o jeho hrob? Ledovovlasý chlapec si slíbil, že to napraví.

„Ah, tak proto... Obvykle sem nikdo nechodí, tím méně v tuto dobu," prohodila dívka. Aoki přikývl.

„A co tu děláš ty? Neměla by ses sama toulat po lese. Je to nebezpečné," řekl Aoki zúčastněně. Chtěl tu být sám. Sám jen se svým bratříčkem, aby mohl vzpomínat a znovu si připadat, že má alespoň nějakou rodinu. Nechtěl tady na nikoho narazit, a už vůbec ne na nějakou princeznu, alespoň podle oblečení a tónu hlasu.

„To není tvá věc. Ale jsem ráda, že jsem tě tady potkala," zajiskřilo osůbce v očích. „Krásně voníš," dodala zasněným tónem a v tu chvíli se objevila přímo před Aokim. Ten klopýtl o pár kroků dozadu úlekem, ale to nebyla ta světová strana, na kterou by se dalo utéct.

„Co jsi zač? Ty jsi... Ty jsi... Upír?" zalapal Aoki po dechu. Nikdy upíra neviděl na vlastní oči, jen bratříček mu vyprávěl o krvelačných zrůdách, které pohrdají lidmi a snaží se jim udělat z životů peklo na zemi. Z těch slov v něm taky zakořenil panický strach, který mu teď svazoval údy. Neměl se jak bránit, neměl se kam schovat. Věděl, že zkoušet utíkat by byla jen pitomost.