Samota mě děsí

Společnost

„Tak je to správně," špitla spokojeně a krátce ho políbila. Aoki jí polibek oplatil.
„Pojď, budeš mi dnes dělat společnost a zítra tě naučím lovit," usmála se, vzala ho za ruku a vedla svým bohatě zdobeným sídlem. Aoki se nechal táhnout za ní a nebránil se. Zdá se, že jí dělá radost, tak proč by si to měl ztěžovat? Došli do největší síně, kde stál dlouhý stůl a okolo něj seděly bytosti v drahých šatech, s rudýma očima a s hladovými, namyšlenými pohledy. Aoki se začal třást, když ho Scarlet dovedla na nejvýraznější místo u stolu, kde vládlo na vyvýšené podlaze drahé křeslo. Scarlet se v něj sama usadila a nechala Aokiho stát po svém boku.
„Mí drazí," zavolala Scarlet pevným, sladkým hlasem a pohledem obsáhla celý sál, který v ten moment utichl. Všechny ty rudě důležité pohledy se zastavily na ní a na Aokim.
„Tohle je můj nejnovější úlovek. Jmenuje se Aoki a já si ho hodlám nechat jako svého společníka," prohlásila se šťastným, povýšeným hlasem. Nejdřív to vypadalo, že poskočí radostí, ale pak její rudý pohled trochu poteměl a úsměv se protáhl do úšklebku.
„Ovšem, dnes nás pobaví všechny," dodala už tišeji a sálem zašuměl lehký smích. Aoki byl vyděšený. Držel se křesla a třásl se strachy z toho, co se mělo dít, i když vlastně netušil, co tím Scarlet myslela. Ani to vědět nechtěl, jeho zoufale prázdná a neživá komnata mu právě teď přišla mnohem zábavnější než tahle společnost.

„Opustila jsi toho démona, nebo opustil on tebe, Scarlet? Není to škoda?" ozvalo se z hloučku hostů a Scarletin úšklebek dostal nádech jisté čistokrevné otrávenosti. Pokynula nedbale svou drobnou ručkou s rudě nalakovanými nehty.

„Do toho nikomu nic není... Aoki je výjimečný. Jednou bude lepší, než on..." usmála se a trochu se napila ze svého poháru. Aoki i přes své nové schopnosti nepoznal, jestli je to víno, nebo krev. Pak se obrátila na Aokiho a svůj pohár mu podala.
„Napij se taky trochu," usmála se mile. Aoki nedokázal odporovat, vzal si od ní pohár, přiložil ho ke rtům a trošku tekutiny vypil. Opravdu to chutnalo jako něco mezi krví a vínem. Nic takového nikdy nepil, ale nebylo to tak, že by mu to nechutnalo.

„Díky," špitl a položil nádobu s nápojem zpátky na stůl. Scarletin úsměv se rozšířil a vypadala šťastně, že se konečně i Aokimu něčím zavděčila. Pak obrátila svou pozornost zpět ke společnosti.

„Mí drazí, bavte se," prohlásila a v tu chvíli se ozvala odněkud temná, ale jemná hudba. Aoki se rozhlédl, odkud to vychází, ale na nic nepřišel. Žádní hudebníci v sále nebyli. Tvorové začali vstávat ze svých židlí a shromáždili se na parketu za stolem. Začali tančit. Vznášeli se lehoučce jako fragmenty černého, spáleného papíru ve večerním vánku, který byl příliš letní na to, aby uvolnil napjatou atmosféru. Scarlet pohlédla na Aokiho, usmála se a vstala taky.
„Vyzveš mě k tanci?" zeptala se tónem, který nepřipouštěl odpověď 'ne'.