Samota mě děsí

Věčné dítě

 „Tak co, stálo ti to za to, Aoki? Vítám tě zpátky," ušklíbl se Voen a rozcuchal Aokiho ledové vlásky, jako by věděl, že chlapec už nemá vůli se jakémukoli doteku bránit. Mohl by toho zneužít... Ale očividně pro teď se mu jej zželelo. Pak ho chytil za lýtko zraněné nohy. „Ukaž," špitl smířeně a vyhrnul mu nohavici, aby se mohl podívat. Aoki nevydal ani hlásku, i když to bolelo, jak se Voen jeho nateklého kotníku dotýkal, ale ani bolest jej nedokázala vrátit do reality.
„Asi tu budeš muset tak měsíc zůstat," konstatoval Voen nakonec, zavázal mu kontík a pustil ho. Napřímil se a vítězoslavně se ušklíbl. „Mohl sis za to sám."

„Hm..." hlesl Aoki netečně. Pořád si o tom nedokázal nic myslet, jako by z něj zbyla pouhá prázdná schránka. Kdo ví, kam utekl ten Aoki, který si sliboval, že se nikdy nevrátí. On utíkal dál, jako by prostě nechal ležet své tělo na zemi zraněné a v něm jen pár kapek duše, aby byl alespoň mlhavě schopen vnímat. A jeho vůle zatím utíkala lesem, poskakovala radostí, že už ji nic nesleduje, nechala se unášet větrem...

„No tak," povzdechl si Voen. „Nemusíš být tak zničený. Zvykneme si na sebe. A já se o tebe postarám," dodal. Aoki se do něj zapíchl nevraživým modrým pohledem.

„S tím nepočítej, nezůstanu tu a ani nepotřebuji, aby se o mě někdo staral," zasyčel a aby potvrdil svá slova, postavil se. Hodlal odejít. Nevěděl, ve kterém momentě se vzpamatoval, ale najednou z něj zase bylo uražené dítě. Sotva ale došlápl na druhou nohu, zakňučel bolestí a spadl do sedu zpátky na postel. „To ne..."

„Ale ano, už je to tak," ušklíbl se Voen a založil si ruce na hrudi. Aoki by se v tu chvíli vsadil, že ho vidí samou radostí a spokojeností se svými schopnostmi světélkovat. Jenže to nebylo všechno, co měl v plánu. „A za podnájem mé postele mi v ní budeš taky platit," dodal. Znělo to docela vesele, ale chlapec se bezděčně otřásl. Znovu. Ne!

„Ne, ani se mě nedotkneš," protestoval hned. (Bylo dost zvláštní, že to pochopil napoprvé...) Začínal být ze svého osudu a nového postavení docela vyděšený. „Já... prostě nechci. Bolelo to. Nikdy víc. Já..." vykoktal a nevěděl, jak pokračovat. Alespoň už se necítil tak prázdný, jen vyděšený. Hleděl ho země, ve tváři cítil horko a byl si jistý, že už se zase červená jako malá holka.

Voen se zasmál. Znělo to hrůzostrašně. „Můj roztomilý Aoki," špitl, chytil ho za bradu a krátce políbil. „Všechno tě naučím, nemusíš se bát." Aoki mu chvíli beze slova hleděl do očí a oplácel mu upřený pohled, jako by se snažil jej jen tím porazit, ale když zjistil, jak silnou má Voen vůli, vyškubl se mu.

„Nechci."

„Ale ano, chceš," zasmál se Voen. „Jen to ještě nevíš." Pohodlněji si poposedl na posteli.

„Nikdy."

„Tvrdohlavče."

Aoki nafoukl tvářičky, aby vypadal důležitě, ale vlastně vypadal spíš ještě roztomileji. Ani si neuvědomoval, že když se bude chovat takhle, mohlo by to pro něj být nebezpečné. Jenže on se jinak chovat neuměl. Neměl možnost dospět. Byl stále dítě. Věčné dítě. A to se Voenovi líbilo.