Samota mě děsí

Urážka

„Chci z tebe zakusit úplně všechno," špitla Scarlet bezbarvým hlasem, když si všimla jeho znechuceného výrazu. Snažila se možná o svůdný tón, jenže zároveň v ní zase bublal vztek... Aoki odvrátil hlavu, aby neviděla jeho pohled, jeho nenávistně přivřené oči, aby si to tím ještě všechno nezhoršil. Scarlet si povzdechla a pohladila svého chlapce po klíně. Zatnul zuby a nevydal ani hlásku, k její nelibosti, samozřejmě.
„Říkala jsem ti, že se nemáš držet zpátky," zasyčela jako ucházející pára. „To už jsi zapomněl, co je pro tebe dobré? Nejspíš budu muset zase něco vymyslet, abych z tebe něco vydolovala." Aoki se na ni vyděšeně podíval. Neměl představu, co by ji mohlo ještě napadnout... Ale vědět to nechtěl, tím si byl jistý.

„N – ne, to ne..." špitl vyděšeně. Scarlet to na tváři vykouzlilo úsměv. Pohladila ho po hrudi, přejela prsty přes bříško až ke klínu. Aoki se zachvěl. Ty pocity... Pocity upíra byly intenzivní a úplně na jiné úrovni, než byly jeho pocity lidské. Scarlet ho krátce políbila.

„Chvěj se, můj Aoki. Chvěj se, vzdychej, poddej se touze," šeptala a Aokiho to z nějakého zvláštního důvodu rozechvívalo. Začala ho líbat na krk, až Aokimu naskákala husí kůže, a pak ho jemně kousla. Nebylo pochyb o tom, že ke krvi se dostala, ale přesto to bylo víc než příjemné. Pravá magie polibku noci, upířího kousnutí. Ačkoli to všechno cítil velice intenzivně, měl pocit, jako by k němu jeho vlastní tělo nebylo upřímné a radši se chovalo tak, jak si to Scarlet přála. Aoki zpozoroval, že se mu staví, a pokusil se to zakrýt rukama. Scarlet to na tvářičce vyvolalo další nadšený úsměv.
„Jsi tak roztomilý, skoro jako já," rozplývala se a ruce mu od klína odtáhla. „Máš ho krásný... Nemáš se za co stydět," dodala s veselými světýlky v očích.

„Prosím tě, když už to chceš, tak přitom alespoň takhle nemluv," kníkl zoufale ledovovlasý chlapec a v dalším okamžiku zasténal, protože Scarlet jeho úd olízla. Jemně si s ním hrála jazykem, pak ho začala líbat. Aoki v sobě skoro nezvládal zadržovat tiché steny. Připadal si zlomený. Jako by jí patřil. Tenhle pocit byl na tom všem nejhorší. Scarlet ho ještě chvíli dráždila, ale nenechala ho dojít až k vrcholu. To nebyl její plán. Zadívala se na něj a v rudých očích měla plamínky.
„C – co... Co chceš dělat?" zeptal se Aoki šeptem. Jeho přirození tepalo krví a on byl čím dál tím víc vyděšený. Scarlet se sladce usmála.

„Ještě nikdy jsi žádnou neměl, že?" zeptala se stále s tím úchylným úsměvem. Vylezla na postel a klekla si nad Aokiho. Ten už jen tak tak krotil paniku. Já ji nechci! Pomoc! To mi nemůže udělat! Aokiho myšlenky byly rychlé, zmatené a ovládané panikou, která zároveň svázala jeho tělo. Nedokázal na to nic říct. Ano, vlastně měla pravdu. Muži se přece nepočítají... On ještě nikoho neměl, jen kdosi měl jej. Znovu se mu před očima objevil Voen... Najednou všechno vnímal intenzivněji a taky vše přijímal snáz. Pomalu cítil na svém údu teplo a vlhko. Byl to divný, ale ne nepříjemný pocit... Scarlet dosedla úplně a zadívala se na Aokiho, který zrovna v té chvíli bohužel otevřel oči.
„Nemusíš skrývat, že se ti to líbí," usmála se hraně mile. „Tohle by měl být tvůj sen... Tak si toho važ, že jsem si vybrala právě tebe. Jak na proměnu, tak na tohle..," dořekla vrnivě a začala se pomalu nadzvedávat a zase dosedávat. Aokimu ten pocit bral rozum, i když se ho zuby nehty držel. Z úst mu vycházelo tichoučké vzdychání, stejné, jaké vyklouzávalo mezi rty Scarlet. Společně, spojení, se dostali až na vrchol, kdy Aoki tiše zasténal, Scarlet vrněla uspokojením a dolehla na něj. Chvíli se nic nedělo. Oba oddechovali a kolem byla tma. Aoki se pomalu přestával bát a zase ho začínala chytat ona temná, tíživá nálada. Až po chvilce si uvědomil, že to není jeho nálada, ale ta temná aura okolo. Viděl ji. Byla jako černé plameny, které mu výhružně šlehaly před očima. Aoki pohlédl na Scarlet.

„Jak ses vlastně opovážil..." zasyčela ještě před tím, než vůbec otevřela oči. Poté se zadívala na Aokiho výhružně planoucím rudým pohledem, nadzvedla se a rázně vstala z postele. Aoki se neodvážil pohnout a jen přemýšlel, co vlastně provedl, za co se omluvit. Její hněv ho nutil třást se hrůzou.
„Jak ses opovážil být tak potichu... Máš křičet slastí, když už jsem ti zapůjčila své tělo! Taková urážka!" vykřikla Scarlet. Bylo jasné, že se opravdu hodně zlobí. Aoki se dál jen krčil na posteli a neodvažoval se ani dýchat, aby jí nedal ještě nějakou záminku k vzteku. Scarlet se v ruce opět objevil bič, její moc Aokiho obrátila na břicho a hned vzápětí ucítil několik ostrých ran v řadě, které dopadaly na jeho záda. Nemohl zůstat potichu. Křičel bolestí. A další rána, další. Aoki zatnul prsty do postele, ale víc se pohnout nemohl. Musel přečkat ještě pár dalších ran, než to přestalo. I když cítil, že už by se pohnout mohl, neudělal to. Příliš se bál a záda měl v jednom ohni. A když Scarlet nasupeně odešla, takhle napůl usnul, napůl ztratil vědomí bolestí. Nestihl se ani rozplakat.