Malevolence » Ashley Purdy [C]

Malevolence

Hudba: Black Veil Brides - Revelation

(1,156 slov)

Mé kroky po mramorové podlaze věžáku v Anaheimu, kde se nacházela kosmetická poradna, zněly tak nahlas, že by dokázaly přehlučet i větrák, který se mi otáčel nad hlavou. Byla jsem nervózní jako pes. Včera mi má šéfová řekla, že se mnou chce něco probrat. Něco osobního. Doteď nevím co, a moje nervy jsou doslova na dranc. Nevzpomínám si, že bych něco někde pokazila nebo rozbila. Rozklepanýma rukama jsem se přehrabovala ve změti papírů a snažila se je urovnat do úhledné hromádky, ale vůbec se mi to nevedlo.

Co to se mnou k čertu je? Bojím se snad? Ironicky jsem nad svou otázkou zavrtěla hlavou, ale odpovědět jsem si nedokázala. Kdo by se bál své šéfové, která si s vámi chce jen promluvit?

Konečně se mi podařilo papíry na stole nějakým způsobem narovnat do úhledné hromádky a vzít je do rukou, abych je mohla odnést Kim, zdejší účetní. Poslední dobou dostávám horší a horší práci.

Mé kroky se zastavily u bílých dveří, na které jsem zaťukala kloubky prstů a vyčkala, až mi osoba za nimi otevře. Trvalo to snad věčnost, než jsem se papírů a dokumentů ve svých rukou zbavila a vyšla zpět na chodbu, kde na mě čekala šéfová a nervózně podupávala pravou nohou. S pootevřenou pusou jsem na ni upřela svůj pohled a čekala, co mi poví. Vypadala naštvaně a její rysy tomu napovídaly. Nechtěla jsem tam takhle stát donekonečna, ale ona se očividně nechtěla hnout z místa, dokud něco neuslyší. Ale já nevěděla co to něco je.

Nervózně jsem si prsty obemkla pravé zápěstí a dál čelila jejímu až vražednému pohledu. V budově bylo najednou ticho. Dokonce jsem mohla slyšet bít své splašené srdce, které jako by se snažilo dostat se z mé hrudi. Někde v zadní části chodby se ozvalo až ohlušující prásknutí dveřmi, které tak narušilo to ticho, které tvořilo až nepříjemnou atmosféru. Nepříjemnou pro mě.

„Pojďte do mé kanceláře," Její hlas na mě působil zvláštně. Jako ostří nože, které mi projelo zády.

Tiše jsem přikývla a následovala ji do dveří, které za námi zavřela. Nikdy jsem v této kanceláři nebyla a asi jsem se tomuto místu chtěla vždycky vyhnout, ale podařilo se mi to, aspoň do dneška. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, měla jsem je rozklepané jako ratlík a dlaně, jindy studené jako kámen, jsem měla solidně zpocené. Roztěkaně jsem se rozhlédla po kanceláři. V zadním rohu místnosti byl masivní stůl z tmavého dřeva a dvě černá křesla, která kontrastovala s bílými zdmi a šedým kobercem, který byl buď dřív bílý a časem se zašpinil od bot, nebo toto je jeho stávající barva.

Na pokyn jsem si sedla do jednoho z černých křesel a rozklepané ruce jsem smotala k sobě do klubíčka, abych se aspoň nějak zklidnila, ale uvnitř mě se klepalo všechno. Můj mozek vnímal snad všechno. Všímala jsem si povlávajícího závěsu u okna, hluku dopravy pod ním a svého srdce a dechu, které mezi sebou nejspíš sváděli souboj o to, kdo bude rychlejší. Byla jsem roztěkaná a poplašená a to mi zrovna moc nepomáhalo. Dokonce mi hrůzu naháněla i její grimasa obličeje. Nervózně jsem se kousla do rtu a podívala se jí zpříma do očí, které ohraničovaly obroučky brýlí.

Olízla jsem si suché a popraskané rty. „O čem jste se mnou chtěla mluvit?" Vyvalilo se to z mých úst jako lavina. Jsem na ni moc hr? Sama jsem nevěřila svým uším, že jsem to řekla.

Žena naproti mě se přestala přehrabovat v dokumentech na stole a upřela na mě své oči, ze kterých sálalo nebezpečí. „O vašem místě, slečno O'Neil," Jakmile větu dořekla, vrhla jsem na ní nechápavý pohled. Proč chce mluvit o mém místě? V nejlepším chce probrat mé povýšení a v nejhorším... na to raději nechci ani pomyslet.

V místnosti bylo napětí, které by se dalo krájet. Za boha jsem nemohla z její tváře vyčíst nic, co by mi naznačilo, co mě v nadcházejících minutách čeká. Sklopila jsem hlavu a svůj zrak upřela na své boty. Výčitky svědomí, že jsem dnes radši nezůstala doma, ve mně hlodaly jako krysa.

„Máte plno zkušeností, ale pracovních pozic je málo a nám se hlásí čím dál víc uchazečů o vaše místo," Hlas mé šéfové na chvíli přerušil tíživé ticho místnosti, ale já hlavu nezvedla, dál jsem poslouchala její hlas, který mi řekne něco, čeho jsem se nejspíš tak obávala. „Nechápejte mě špatně, ale musíme vás propustit,"

Zůstala jsem na ni zírat a jen přikývla na souhlas. Nemá cenu se ptát proč, když už všechno vím. Nahlédla jsem do dokumentu, který přede mě položila a bez přečtení jsem ho podepsala. S falešným úsměvem jsem se zvedla ze židle a na vratkých a rozklepaných nohou jsem odešla z místnosti.

×

Zabouchla jsem dveře bytu a tašku hodila do kouta chodby. Byla jsem vyřízená a jediné, co bych teď udělala, by bylo spát. Mátožně jsem se dokolébala do obýváku, kde jsem padla na pohovku a nohy natáhla na konferenční stolek před sebou, ale jakmile jsem chtěla zavřít oči, ve dveřích se objevila moje spolubydlící Aleicia.

„To už jsi doma?" zeptala se tiše, jako by nechtěla vzbudit sousedy nad námi a přisedla si ke mně na pohovku. „Myslela jsem, že teď máte plno práce,"

„Jo, to jo," přikývla jsem a víc se s ní nebavila. Zavřela jsem oči a chtěla spát, ale její dotěrný hlas mi v tom bránil.

„Co se stalo?" řekla s roztřeseným hlasem a stiskla mi rameno. „Jessie, řekni mi to."

Kousla jsem se do spodního rtu a svůj pohled upřela na své natažené nohy. Věděla jsem, že zapírat bude zbytečné. Nadechla jsem se na to všechno, co jí chci říct a už jen poslouchala svá slova, která se z mých úst řinula jako vodopád. Ali na mě koukala s otevřenou pusou a v jejích očích se neodráželo to štěstí, které v nich bylo, když mě tu viděla sedět, teď v nich byla zlost. Ali nevěřícně zakroutila hlavou a ohnula se pro notebook, na kterém začala něco zuřivě hledat.

Nahnula jsem se blíž k ní, ale na obrazovku jsem ani tak neviděla, ale zvědavost mi nedala a já se musela zeptat. „Co to děláš?"

Ali mi neodpovídala, soustředěně se dívala na obrazovku počítače a prsty jezdila po klávesnici. Uvnitř mě vzrůstal pocit nedůvěry a odstrčenosti, a tak jsem se zvedla a odešla pryč z místnosti. Ali to buď bylo jedno, nebo si toho ani nevšimla, jelikož na mě nevolala. Lehla jsem si na postel a zrak upřela na strop a cítila, jak mnou cloumá únava. Vykašlala jsem se na práci a Ali, která vedle dělala bůh ví co a na posteli se přetočila na bok.

Nebylo to snad ani půl hodiny, co Ali vběhla do pokoje a probudila mě svým nadšeným voláním. Rozespale jsem rozlepila oči a zamžourala na osobu, která se nade mnou skláněla.

„Co je?" zachraptěla jsem rozespale a rukama si promnula obličej.

Ali se na mě tajemně usmála a otočila notebook obrazovkou ke mně. „Teď už můžeme jen čekat, až se ti ozve nějaká slavná skupina!"

-
Vítám Vás všechny!

Tak po roce a půl se tu znovu hlásím s novým příběhem. Chápu, hrozná doba. I já nad svou leností kroutím hlavou, ale aspoň nějak mi ta pauza prospěla.

Čím dál tím víc se toto datum blížilo, já byla víc a víc... nervózní, ale zároveň se těšila, protože skutečnost, že jsem rok nic pořádného nenapsala byla strašná. A proto si tohoto příběhu tak 'vážím', jelikož tohle bude takový můj druhý start :)

Příběh o Black Veil Brides, hlavně tedy o Ashovi a Jess, která se do jeho života znovu vrací coby maskérka americké skupiny.^^

Užívejte 1. června (opravdu úžasné datum pro vydání úvodního dílu), vykasejte rukávy kožené bundy nahoru a užívejte sluníčka :)

Snad se Vám tento úvod líbil :)

T.