Malevolence » Ashley Purdy [C]

6. Nekonečný oceán

Hudba: Black Veil Brides - Heart of Fire

(1,514 slov)

Pokud vám bylo už někdy na zvracení, tak po jízdě v černém autě, které k tomu všemu řídí Ashley, by váš žaludek dělal rovnou kotrmelce. Po dálnici, jejíž název jsem kvůli rychlosti nedokázala přečíst, jsme se řítili téměř sto kilometrů v hodině a já už jen čekala, kdy nás zastaví hlídka. Ale když jste někdo tak slavný jako on, asi těžko po vás půjdou policisti s tím, že jste překročili rychlost. Ani jsem se nenamáhala zeptat se ho, jestli by nemohl zpomalit. Odpovědí by mi byl nejspíš pobavený úsměv a otázka: bojíš se?

Po celou cestu bylo v autě ticho. Nejspíš proto, že by kvůli hluku motoru a větru narážejícího do střechy auta, nebylo nic slyšet. Nebo jsme si jednoduše neměli co říct.

Ash vylezl z auta jako první a obešel jeho přední část, aby mi mohl otevřít dveře. Bez toho aniž bych se na něj podívala, nebo mu řekla jednoduše 'díky', jsem vylezla z auta a postavila se vedle k obrubníku. Nervózně jsem těkala očima z Ashe na ten obrovský dům a v hlavě si přehrávala snad tucet možných scénářů, které by mě v tom domě mohly potkat. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kolik lehkých holek přešlo přes práh tmavých dřevěných dveří, a pomalými krůčky se vydala za Ashem, který zpod rohožky vytáhl klíč a následně jím otevřel dveře. Kousek poodstoupil a pustil mě před sebe.

Překročila jsem práh a ocitla se ve světlé předsíni. Na bílých zdech visela spousta obrazů, převážně černobílých, a já si připadala jako v ateliéru. Tmavé lino nepokrýval žádný koberec a lesklo se čistotou stejně jako schody do druhého patra. Jak jsem si s údivem prohlížela malinkou chodbičku, napadlo mě, jestli to tu takhle připravil sám. Ale ne, buď by ho tohle ani nenapadlo, nebo o něm mám opravdu špatné mínění.

„Vítej v novém domově!" řekl nadšeně Ash a přistoupil ke mně. „Snad se ti tu bude líbit." S úsměvem na rtech, který jsem já mohla vidět jen periferně, ale věděla jsem že tam je, mě objal paží kolem ramen a párkrát se mnou zakýval na strany.

Ironicky jsem se usmála. „Tohle říkáš každý, která sem vejde?"

„Já se k tobě snažím být aspoň nějak milý a ty mě hnedka takhle zpražíš?" nakrčil na mě jedno obočí a zatvářil se dotčeně. „To od tebe není ani trochu hezký, Jess!"

Ignorovala jsem jeho naštvané výkřiky a začala stoupat do schodů, které pod mou vahou křupaly. Chtěla jsem se před ním zavřít, a tak ho od sebe odtrhnout a vidět ho přinejlepším ráno. Nebo třeba vůbec. Zastavila jsem se nahoře u schodiště a rozhlédla se na obě strany. Všude byly nějaké dveře. A za jedněmi se skrýval můj provizorní pokoj. Vykročila jsem k jedněm s výklenkem z matného skla a vzala za kliku, která mi klouzala ve zpocené dlani. Opatrně jsem kliku stiskla dolů a nakoukla do místnosti za dveřmi.

Stažené rolety na oknech způsobyly, že v pokoji bylo šero, skoro až tma. Přimhouřila jsem oči, abych viděla aspoň něco z pokoje, který určitě patřil Ashovi. Uprostřed místnosti stála obří postel s tmavým povlečením, na pravé straně pokoje byla honosná dřevěná skříň a na zemi byl položen koberec světlé barvy, který tak překrýval lino. Nic zvláštního.

Vyšla jsem z pokoje a zavřela za sebou dveře, ale jak jsem couvala z místnosti, do něčeho jsem vrazila. A zeď to teda rozhodně nebyla. Strnula jsem jako by mě uhodil elektrický proud a vyděšeně vykulila oči. S přesností na sto procent jsem věděla, o koho se jedná, ale strašně jsem si přála, aby to nebyla pravda. Aby to, do čeho jsem vrazila, nebylo z masa a kostí a ještě lépe - aby to nebyl Ash. Ale věděla jsem, že tohle se nestane.