Malevolence » Ashley Purdy [C]

23. Vždycky tu je šance

Hudba: Bring Me The Horizon - Sleepwalking

(2,546 slov)

Cestou od tourbusu k obří hale, kde se konal velký koncert kapely Bring Me The Horizon, mi v uších zněla skladba Sleepwalking, která byla právě od nich. Zrovna se mi ve sluchátkách rozehrával refrén této písně a já se pomalu blížila k zadnímu vchodu haly, která na první pohled připomínala spíš nějaký velký palác. Ale uvnitř se to kdejakému paláci vůbec nepodobalo.

Na chodbě, kterou jsem právě procházela k maskérně, bylo pár stropních žárovek a bílé zdi. Ode dveří po levé straně se ozýval smích, hlasitý rozhovor, nebo jen neurčité rány, jako by někdo házel skleněnou flaškou proti zdi.

Cítila jsem jak ke mně nálada zde přítomných prosakuje skrz zdi. Jako by mě chtěla chytit za ruku a vtáhnout mě do nekonečného výru emocí. Nezastavovala jsem, a tak se nezastavily ani mé myšlenky, které proudily tam a zase zpět. A píseň Sleepwalking tomu jen pomáhala. Měla jsem chuť prorazit zeď, kde se nenacházely dveře, a tak těm pocitům tady uniknout.

Ještě dnes přemýšlím, jestli se to s Ashem ještě zpraví. Popravdě? Nedoufám v to, protože doufat jsem přestala už před lety. Proč po druhých čekat, že se změní. Lidi zůstanou furt stejní. Stejní idioti a pokrytci. Chtělo se mi z tohoto zvráceného světa prolezlého špínou brečet. A co je na tom nejhorší? Že za to můžou lidi.

Copak každý čeká, že se jeho život změní? Že jednoho dne se něco stane a lidi budou žít ještě spokojenější život? Možná se v mých očích leskne smutek, to teď ale nevím. Vydechla jsem. A zase se zhluboka nadechla. V očích mě štípaly slzy, ale ty jsem rychlým mrkáním zahnala. Ale bolest na duši se tak snadno zahnat nedá.

Musela jsem pořád myslet na to, že je celý měsíc, co se kolem mě ochomítá Ash, něco špatně. Že je tu jedna nevyřešená věc, která zůstává záhadou. A nejspíš jí i navždy zůstane, protože nemám sílu, hlavně tu psychickou, to řešit. Možná by se mnou mluvil, včera se choval normálně, i když jsme mezi sebou prohodili sotva pár slov. Jeho nálady jsou nevyzpitatelné, a to ho znám už nějakou dobu. Chápu že se člověk někdy cítí odstrčený a podvedený a tím pádem má právo na špatnou náladu.

Hudba v přehrávači se mi ze Sleepwalking přepla na Fire od kapely PVRIS. Stále jsem šla tou samou chodbou až na její konec. Tam se prý nacházely maskérny. Trochu jsem přidala do kroku, abych svou chůzi zkrátila, a tímto tempem jsem se zastavila před bílými dveřmi. Maskérna.

Na dveře jsem zaklepala klouby prstů a čekala, až někdo přijde otevřít. Kupodivu je otevřel pro mě úplně neznámý muž s hnědými vlasy a opravdu povedeným tetováním na krku. Nedůvěřivě si mě prohlédl svýma hnědýma očima od hlavy až po paty, a až potom mě pustil dovnitř. Byla jsem popravdě trochu zmatená. Zmatená z toho, že dvě naprosto odlišné kapely mají společnou maskérnu. Že by za to mohl nedostatečný prostor? Nebo naopak tu místa bylo požehnaně, ale nepronajímalo se?

Prošla jsem kolem čtveřice sedící na gauči z černé kůže a bez toho, aniž bych je byť jen pozdravila, jsem zamířila do zadní časti místnosti, kterou dělil závěs purpurové barvy.

Zdálo se mi to, nebo tu bylo opravdu ticho jako v hrobě? Zatáhla jsem za cíp látky a pět párů očí se po mně otočilo. Byly to spíše překvapené pohledy, ale kdybych z nich v příštích minutách měla něco vyčíst, rozhodně by to bylo něco, co mi bude proti srsti.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a svůj pohled zabodla do Andyho. „Kdo to je?" zeptala jsem se šeptem a ukazováček namířila na purpurový závěs.