Malevolence » Ashley Purdy [C]

3. Los Angeles

Hudba: Starset - My Demons

(1,147 slov)

Stiskla jsem jeden z mnoha zvonků a čekala, až se ozve něčí hlas, nebo rovnou bzučák dveří. Celou cestu sem, v příliš těsném taxíku, jsem se prala s myšlenkou vyskočit z auta a zabít se, nebo se sebou udělat něco podobného, ale moje odvaha byla na stupnici na nule, stejně jako mé sebevědomí. Pro krista, Jess, co tě to napadlo poslechnout svou bláznivou spolubydlící a odjet sem, do Los Angeles? Ali v našem bytě určitě stihla rozjet slušný večírek, na kterém já nejsem. Nebo si zavolala jednoho ze svých 'kámošů' a já je neuslyším přes zeď.

Teď stojím někde v Los Angeles přede dveřmi jakéhosi obrovského věžáku s tuctem oken, z jehož výšky mi bylo na zvracení. Kdybych byla v desátém patře, jak moc by bolel dopad na zem? Milovala jsem, když dokážu myslet na něco tak morbidního, v tak stupidní situaci. Jsem až tak nervózní, že myslím na kraviny, nebo za to může ten spánkový deficit? Jedno z toho se mnou dělá věci, které já nechci, ale nemůžu se nijak bránit. Ani křičet o pomoc, nebo aspoň zmítat svým tělem. Stejně by mi to bylo houby platný. Zvonek jsem stiskla už před pár vteřinami a taxík odjel po dálnici už před dvaceti minutami. Jsem v kaši a neumím v ní plavat.

„Patric Fogarty, producent kapely Black Veil Brides, přejete si?" Hlas z repráčku u zvonků způsobil, že se má nervozita zvedla o dobrých pár procent.

Otevřela jsem ústa, ale nebyla jsem schopna promluvit, jako by se všechen okolní svět rozplynul a zůstala jsem tu jen já a ten věžák, ze kterého mi bylo pořád na zvracení. Byla jsem si stoprocentně jistá, že až pojedu výtahem, určitě pozvracím první věc, která mi přijde na oči. To by byl opravdu skvělý začátek mého prvního dne v nové práci.

„Jessica O'Neil, dnes tu mám vyjednaný pohovor," pronesla jsem ke zvonkům na stěně a chytila dlaní kliku. Co hrozného se může stát? Snad nic, až na to, že je tu šance padesát na padesát, že se jim nebudu zamlouvat. Protočila jsem očima, i když jsem věděla jak dětinské to v tuto chvíli je, protože se dobré tři minuty nikdo neozíval. Nakrčila jsem obočí a přešlápla z nohy na nohu. „Jste tam?" zeptala jsem se skoro neslyšně.

„Jistě," Hlas producenta zněl, jako by se on právě probral z mrákot. „Pojďte dál."

Zatáhla jsem za kliku dveří a otevřela je. Jako bych se najednou ocitla někde, kde se zhlukují všechna bláznovství světa. Stála jsem v otevřených dveřích, a tak nechala teplý červnový vánek, aby proudil do obrovské haly s šílenými obrazy na stěnách a ještě šílenějšimi sochami podél nich. Všechno se ve mně třáslo, když jsem kolem stěn procházela. Jako by si mě sochy prohlížely. A já si prohlížela je. Bylo to jako vystřižené ze scénky v hororovém filmu, až na to, že tady se ničeho bát nemusím.

Ze schodů proti mně se rozeběhla osoba ve světlých džínech a kostkované košili a já div nevyskočila z kůže. To mám z toho, že po večerech moc koukám na horory a krváky. Nesnáším tě, Ali. Očima jsem vyhledala osobu, která teď už stála jen kousek ode mě a na tváři měla úsměv, který jsem mu záviděla. Možná jsem měla zůstat venku. Co když něco pokazím hned na začátku? Z hlouby mých myšlenek mě vytrhl hlas muže se světle hnědými vlasy a strništěm na bradě.

„Patrik Fogarty," Muž středně vysoké postavy ke mně natáhl dlaň a věnoval mi úsměv plný radosti. „Jsem rád, že vás poznávám." Stiskl mou ruku a paží ukázal na schodiště za sebou. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že tím mi chtěl naznačit ať ho následuji, ale přeci jen jsem potlačila všechny pocity uvnitř a dala se do stoupání.

Patrik Fogarty mě vedl změtí chodeb, až jsme se nakonec zastavili u jedněch dveří, na které zaklepal klouby prstů. Trvalo to snad věčnost, než nám přišel někdo otevřít, ale nakonec jsme se dočkali. Ve dveřích stál kluk vysoký asi jako Eiffelovka a vychrtlý jako sirka. Jeho propadlé tváře a mrtvolně bílý obličej působily nezdravě, dokonce i ta kožená bunda, kterou měl na sobě, na něm nehezky vysela. Ale jeho úsměv vypovídal o něčem jiném.

Zírala jsem na něj a naše pohledy se spojily. Z jeho modrých očí mi přecházel mráz po zádech a celé tělo nebylo schopné jakkoliv reagovat. Prohlížel si mě tak, jak jsem si já prohlížela jeho před malou chvílí. Jeho oči putovaly po mé tváři dolů, jako by se potřeboval ujistit, že jsem neškodná a nezabiju ho ve spaní.

„Pojďte dál, slečno O'Neil," vybýdl mě hlas producenta, který za mnou zavřel ty bílé dveře, a tak odtrhl poslední zbytky odvahy od mého těla. Zůstala jsem stát jen několik centimetrů ode dveří pro případ, že bych chtěla vzít nohy na ramena, ale to teď nebylo potřeba. Čtyři kluci v černých hadrech na mě upírali své oči a vypadali, že jsou víc nervózní než já.

Rozhlédla jsem se po místnosti a pomalu se vydala ke koženému křeslu a jednomu po druhém podala ruku na přivítanou, kterou mi lehce stiskli. Andy, muž s těma nejmodřejšíma očima, jaké jsem kdy viděla, s hubenými končetinami, které byly až neskutečně dlouhé a propadlou bledou tváří, se mi představil jako první. Po něm následoval Jake. Rozhodně tu z nich byl nejstarší a potvrzovalo to i jeho chování, které nebylo tak zbrklé. Jeremy a Christian na mě působili zvláštně, ale každý nějak jinak. Jeremy byl tichý a nepřístupný, Christian mi zase připomínal malé dítě.

Narovnala jsem svá záda a pohledem ulpěla na režisérovi, který se pořád usmíval. „Posaďte se, musíme toho ještě hodně probrat a poté podepsat smlouvu," řekl milým hlasem a já se podle jeho slov posadila na otočné křeslo.

Následovala dobrá hodina otázek a odpovědí a já za dobu, co tu jsem, nepocítila sebemenší náznaky nervozity. A to jsem cestou chtěla vyskočit z jedoucího auta, jen abych se tomuto neškodnému pohovoru vyhnula. Jsem opravdu pitomá. Zazlívala jsem Ali, že můj životopis dala na tak hledanou stránku, že vzala telefon v momentě, kdy volala moje bývalá šéfová a zazlívám jí i to, o čem nevím. A přitom bych jí měla být vděčná.

Bylo přesně pět minut po čtvrt na čtyři, když se rozhovor chýlil ke konci a já mohla vstát z křesla, abych se vydala za Andym a producentem Patrikem Fogartym do kanceláře, kde jsem měla podepsat smlouvu na rok. Rok neuvidím Aleiciu, rok se nevrátím do Anaheimu, rok je dost dlouhá doba. Možná až moc dlouhá doba.

S rozporuplnými pocity jsem vyšla z kanceláře. Nikdy bych neřekla, že zavázat se k něčemu takovému pro mě bude těžké. Ale budu se s tím muset poprat. Ať už za tím stojí cokoliv. Pospíchala jsem k východu, abych si mohla zajistit pokoj na hotelu, ale něco mě zastavilo. Nebo bych měla říct někdo?

„Jessie?" Byl to hlas, jehož tón mi byl až nepříjemně známý, ale i tak si dokázal najít cestičku celým mým tělem a...

Zmást mě.

Znovu.

—
Vítejte u třetí kapitoly této zplácaniny!

Že prý jsem Vám nakecala, že se něco stane? Taky že ano, ale kdybych to napsala do této kapitoly, bylo by to sakra dlouhý :D Takže se omlouvám, ale budete si muset ještě chvíli počkat :)

Tady máte úplně nový song od The Haxans s Ash Costello, který je úplně boží ❤

Zrovna včera jsem dokoukala první díl Kapitána Ameriky a mám rozkoukaný druhý. Bože, ty jeho oči :3 A to další... To se tady radši nebudu rozepisovat, bůh ví kam až by dosáhla má fantazie :D Miluju filmy od Marvelu :3

Ty praxe mě jak fyzicky, tak psychicky úplně vyčerpávají. Škola je v pohodě, ale ty praxe stojí za ho... Vím, že mě teď absolutně nechápete, ale kdyby jste viděli hned po příchodu ten obličej mé vedoucí, okamžitě se začnete ptát sami sebe 'Co jsem komu udělala?' a vezmete nohy na ramena. Na začátku roku, jako by se nechtěla smířit s tím, že tam budu chodit dva týdny v měsíci, potom se to urovnalo a teď ke konci je to doslova horor -_- Už se těším, až bude po všem! :)

Zachovejte klidné hlavy při krizových situacích - ne jako já, že hned nahodím ublížený výraz mlácené čivavy - a mějte se krásně ❤

T.