Malevolence » Ashley Purdy [C]

18. Doufám...

Hudba: New Years Day - Alone

(1,514 slov)

Vedle sebe jsem cítila něco studeného a tvrdého, ale oči jsem otevřít nechtěla, abych zjistila, co to je. Jen jsem se od toho jednou rukou odstrčila a vzápětí narazila do něčeho dalšího. Moje oči se doširoka otevřely a můj mozek se rozjel na plné obrátky. I když mě hlava bolela jako blázen dokázala jsem si dát jedna a jedna dohromady. Před očima se mi objevovaly střípky z minulé noci. Z minulé šílené noci.

Promnula jsem si spánky dlaněmi a porozhlédla se po mínstnosti - po velké prostorné kuchyni - a mé tělo začalo propadat studu a panice, jak mi to pomalu docházelo. V žaludku se mi všechno sevřelo, mysl nedokázala normálně pracovat a já... si chtěla nafackovat.

Ztěžka jsem polkla a když jsem spatřila své oblečení na zemi jen kousek ode mě, měla jsem chuť zabít sebe i toho, kdo tak chrápal hned vedle mě. Začala jsem se sbírat ze země a jednou paží se natáhla aspoň po spodním prádle. Ruka se mi třásla, jak mi mozek odhaloval ono včerejší tajemství.

Alkohol. Polibky. Jeho ruce. Sex a...

Rychlostí blesku jsem se otočila na Denise a okamžitě pocítila úlevu. Spal. Takže nic z toho, o co se tu znažím, nespozoroval. S hlubokým výdechem, se kterým jsem se částečně zbavila i toho pocitu v žaludku, jsem si začala natahovat kalhotky a zapínat podprsenku. Byla jsem vděčná, že Denis nemá žádný extra schopnosti, co se hodu týče. Dál jsem se soukala do svého oblečení a doufala, že se za tu dobu nikdo neprobudil, a vypadalo to dost nadějně. Všichni byli rozvalení všude možně. Jen my museli být na podlaze v kuchyni.

Na chodidla jsem si nazula baleríny a vstala na rozklepané nohy. Zdálo se mi, jako by mi někdo kolení klouby vyměnil za želatinu. Opatrně jsem vykročila vpřed, ale okamžitě jsem se musela přidržet stěny vedle sebe. Pevně jsem zavřela oči a chvíli jen tak stála v tichosti bytu.

V hlavě se mi ozývaly hlasy, ale hned zase utichly. To bude tím alkoholem. Někdy se sama sebe ptám, proč teď piju jen příležitostně a tohle ráno mi dalo jasnou odpověď.

Odtáhla jsem se od zdi, o kterou jsem opírala své malátné tělo, a napřímila se. Cítila jsem, že něco potřebuji. Že potřebuji slyšet něčí hlas a jeho konejšivá slova. A v tu chvíli jsem si pomyslela, jak strašně paranoidní jsem. Možná bych potřebovala spíš nafackovat. Zavrtěla jsem hlavou a mé mastné vlasy se dotkly mého obličeje. Pocítila jsem vztek na sebe samou a téměř okamžitě se dostavila otázka 'Proč jsem sem vůbec lezla?'.

Nemohla jsem uvěřit v dnešní den. Nechtěla jsem věřit ani tomu, že se včerejší noc odehrála. Výčitky svědomí - asi to nejhorší, co může být.

Pevně jsem stiskla víčka a doufala, že ten pocit zmizí. Ale doufala jsem marně.

V tu chvíli se mi v hlavě ozval hlas mého otčíma: „Já nikdy nedoufal, že se můj život změní, já doufal že se změní lidi." řekl a o pár chvil na to mě uhodil. Doteď nechápu proč to udělal. Asi proto, že jsem byla nejbližší terč?

„Nad čím přemýšlíš?" ozval se hlas z pravé strany a já sebou trhla, jak mě vrátil do reality. Naštvaně jsem se podívala na Dannyho. Vypadal utahaně. Nebo ustaraně?

Koukla jsem na něj a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Vůbec se mi jeho tón nelíbil. A jemu se nejspíš nelíbilo nic z toho, co tu vidí. Pocit horka mě zalil od hlavy až k patě. Nedokázala jsem se na něj podívat, protože by z mých očí vycítil tu velkou lež.

S tíhou na hrudi jsem zvedla hlavu a upřela na něj svoje oči. „Nad minulostí," vydechla jsem vzduch z plic a sezbírala svou odvahu do náruče. Někdy si přeju prostě jen tak zmizet, jako teď.