Malevolence » Ashley Purdy [C]

9. Propadnout se do země

Hudba: Asking Alexandria - Killing You

(1,280 slov)

Ashley mě dotáhl k černé kožené pohovce, na kterou jsme se oba usadili. Každý na jeden kraj. Jeho pohled mi propaloval rameno do masa a já ho nechala. Oči jsem jeho směrem nezvedla dobrou půl hodinu a byla jsem odhodlána v tom pokračovat. V hlavě se mi točily otázky jako kolotoč a já ho nedokázala zastavit. Aspoň teď ne. Seděli jsme tu už hrozně dlouho. A ani jeden z nás nejspíš nechtěl porušit to mučivé ticho.

Nakoukla jsem k němu přes řasy a prohlédla si jeho shrbená záda a unavený obličej. Okamžitě mě začal užírat pocit viny. Já můžu za to, že tu teď sedí se mnou a chce vědět něco, co mu neřeknu. A je mi ho líto. Ale může si za to sám. Kdyby se v minulosti nechoval tak, jak se choval, byla bych k němu milejší. Asi... Ale spíš ne. Soudě dle jeho chování se nezměnil. A raději nechci vědět, co dělal po tu dobu, co jsme se neviděli.

Nepatrně jsem potřásla hlavou a zadívala se na prsty u svých bosých nohou. Zírala jsem na ně asi dost fascinovaně, protože jsem při Ashově hlase málem vyletěla z kůže.

„Ještě jsi mi neodpověděla na otázky," broukl skoro neslyšně směrem ke mně a složil ruce do klína, jako by se právě teď cítil na dně a nevěděl, co dál.

Takhle jsem se cítila zase já, když se to stalo! Takže tě utěšovat rozhodně nehodlám!

Jen napůl jsem se nadechla a zase vydechla. Nechtěla jsem o tom mluvit. Obzvlášť ne s ním. Vím, že mě do toho naháněla už i Aleicia, ale já prostě nemůžu. Me teď. Snad ani zítra. Ale až naberu odvahy, určitě se o to pokusím. Protože i já chci mít jasno.

„Na jaký?" zeptám se nechápavě.

Z druhé strany si vysloužím jeho otrávené vzdychnutí. „Proč se ke mně tak chováš, Jessico?!" podíval se mi do očí, ale když jsem hlavu chtěla sklopit zpět, zvedl mi prsty bradu. „Copak to nejde překousnout?"

Namáhavě jsem polkla a poposedla si dál od něj, až na samotný okraj gauče. Chtěla jsem dodržet svá slova a držet si odstup. Ale nemohla jsem. A tak jsem se na něj trochu bojácně podívala a ztěžka polkla.

„Kdybych ti tohle řekla, jak by jsi se zachoval?" zeptala jsem se, a tak úspěšně ignorovala jeho předcházející otázku.

Otočila jsem hlavu jeho směrem a čekala na reakci, která však několik minut nepřicházela. Vypadal, jako by si svou odpověd dobře rozmýšlel. Jako by se bál, že mi řekne nějakou blbinu, nebo že řekne něco, co mi nechce prozradit. Jeho čelist byla křečovitě sevřená stejně jako jeho ruce, které zatínal v pěsti. Nevím proč, ale automaticky mi vylétlo obočí nahoru. Možná jsem byla zmatená a nevěděla, co od něj čekat. Chce mě snad praštit? Fajn, tak ať je po jeho.

Po chvíli jeho křečovitě sevřené pěsti povolily stisk a Ash vydechl, jako by to teď bylo to poslední, co potřeboval. Ale v bytě bylo i nadále ticho. Jako vždycky.

Netušila jsem, co mám dělat. Hodiny na stěně ukazovaly půl druhé v noci a já si až teď uvědomovala, jak to je strašně pozdě. Unaveně jsem si promula obličej a vzdychla. To tady budeme takhle sedět až do osmi? Buď to, nebo z něj prostě něco dostanu. Ale já byla asi tak v koncích, stejně jako on. Cítila jsem nutkání zopakovat svoji otázku, ale nedokázala jsem to. Jako bych nechtěla znát odpověď. Nebo jsem ho spíš nechtěla trápit něčím, co je za námi? A neříkala jsem si přesně tohle, když jsem ho po tolika letech znovu viděla? Že to je za mnou?

Zvedla jsem svůj pohled ze země a zahleděla se z okna, kde svítily ulice Los Angeles svými typickými barvami. Pro někoho romantické, pro nás dva jen obrovské klišé. A nemůžeme se ho zbavit, jako když hodíte řetízek od bývalého přítele do moře, ať ho odnese proud, protože se s vámi zrovinka rozešel a řekl vám něco, co jen tak nezapomenete. Ale vy, i přes tu obrovskou díru v hrudi, musíte zapomenout nejen na ta malá zranění. Je to jako kolotoč, který nejde zastavit a jsou jen dvě možnosti. Buď seskočíte a zabijete se, nebo se budete točit dál.

Tak co, Jessie? Zabiješ sebe a společně své problémy, nebo se jim postavíš?

Na tuhle otázku jsem neznala správnou odpověď. Jako bych byla na rozcestí a z každé strany na mě někdo volal 'Tohle je ta správná volba!', ale já zůstávala na cestě a ani se nehla. Proč? Jak poznám, že zrovna tohle je správné? Že tohle mi nijak neublíží? Nic a nikdo mi tu jistotu dát nemůže.

Ohlédla jsem se po Ashovi, který se ze svého místa ani nehnul a stále zíral na podlahu, jako by čekal, že se do ní propadne, a tak mi uteče. Bylo to tak směšné, že jsem se jednoduše musela uchechtnout. Propadnout se do země. Neříká se to snad, když se člověk cítí trapně? Protože takhle si teď přijdu a nepřeji si propadnout se. Jelikož toho tu je ještě spousta, co potřebuji vyřešit a samo se to neudělá.

Napřímila jsem se a dlaně položila na stehna. „Takže?" vyslovila jsem otázku a nedočkavě čekala na Ashovu odpověď, která však nepřišla okamžitě. Jako by chtěl, abych se vycukala. Jako by se mu má nedočkavost líbila.

Sledovala jsem jeho nepatrné pohyby a prohlížela si ho pořád dokola. Jako bych se pohledu na něj nemohla nabažit. Pevně jsem sevřela dlaně v pěst a odvrátila od něj pohled. Vypadal jako někdo, kdo by potřeboval utěšit. Ale na tohle já nemám. Nedokážu k němu ani natáhnout ruku, natož abych mu říkala nějaká utěšující slůvka.

„Nechci ti zase ublížit," řekl rychle, jako kdyby si strhával náplast a svůj pohled nezvedl ani teď. Nestojím mu o pohled? Copak se bojí, že kdyby se mi na sekundu podíval do očí, tak by mi tím ublížil? Ne, já si myslím pravý opak.

Rezignovaně jsem si založila ruce na prsou a pokývala hlavou, jako by mi bylo všechno jasné. Ale nebylo. Všechno se to zdálo být ještě sližitější a já se bála, co přijde potom. Protože... Vždycky je nějaké potom, nebo ne?

Zakroutila jsem hlavou, protože jsem nevěděla, co mu na to říct. Měla bych se mu vysmát? Za to, jak je sobecký? Rozhodně bych si ulevila, ale jemu by to oči neotevřelo ani omylem. A přesně tohle je ten problém. Že se na svět nedokáže podívat i z jiné perspektivy, z jiného úhlu. Že se nedokáže - nebo spíš nechce - vcítit do kůže ostatních. Jako by se bál, že si tak zničí tu svou pověst slavné osobnosti. Jak absurdní. Copak je opravdu takový idiot? Takový, jaký byl kdysi? Trochu mě zklamalo, že mu to v tý hlavě nesecvaklo. Ale on takový už prostě je.

Zvedla jsem své tělo z pohovky a protáhla se. On se ani nehnul. Ani se na mě nepodíval. Byl jako po ráně elektrickým proudem.

„Dobrou noc," řekla jsem pevným hlasem a odpochodovala z místnosti.

Asi jsem doufala, že mi něco řekne. Že se omluví, řekne mi, co ten půl rok dělal, ale ne. On se zatáhl do sebe a ani se mnou nemluvil. Jako by se přenesl do svého světa za elektrickou zdí, kam smí jen on. Kde neplatí žádná pravidla a války tam jsou na denním pořádku. Jako by se chtěl zprovodit z tohoto světa, aby tu se mnou nemusel filizofovat o ničem.

Možná jsem měla odejít hned, co se objevil v kuchyni. Neměla jsem ho poslouchat a nechat ho tam stát, ať se se sebou samým popere sám. Což právě teď dělá. A já se do toho boje zapojit nechci. Nechci, aby si myslel, že mu chci pomoct. To by byl až moc troufalý čin, který je pod mou úroveň lítosti. A tak to taky zůstane.

—
Zdravím všechny u nového dílu!

Hned na začátek se vás chci zeptat na jednu otázečku - Vyhovuje vám toto 'standartní' vydávádí kapitol (Tedy dvakrát týdně), nebo by jste uvítali větší aktivitu? :)
Předem děkuji za reakce :)

Ve středu mi přišlo objednané tílko s potiskem kostry ze stránky bytelnyhadry.cz :3 Jsem opravdu strašně happy *-* Já ani nevím, jestli bych si někdy koupila nějaké tričko kapely, kterou poslouchám, popravdě mě to moc neláká :/

To je asi vše, mějte se krásně!

T.