Malevolence » Ashley Purdy [C]

8. Noční můra

Hudba: The Relapse Symphony - Born to Burn

(1,075 slov)

Celý večer jsem nemohla zabrat. Jako by mě něco tížilo a neustále to útočilo na můj mozek ve snaze zmocnit se mého těla, dovést ho k Ashovi do pokoje a vysypat ze sebe všechno, co mi zrovna přijde na jazyk. Ale něco velkého, co zastínilo i ty špatné a nepříjemné věci, mi to nechtělo dovolit. Jako by mě pocit nerozhodnosti zabíjel zevnitř. A já mu to dovolovala.

Přetočila jsem se na posteli, dnes už asi posté, a s otevřenýma očima zůstala zírat na bílý strop, jako by se tam každou chvíli mohla zjevit písmenka, z písmenek slova a ze slov řešení pro můj problém. Nebo by se spíš hodilo 'pro náš problém? Přeci jen, i Ash na tomto má svůj podíl viny, takže ano. Je to náš problém, který jsem ochotná řešit jen já. Rychle jsem zamrkala, abych se zbavila toho rozmazaného pohledu, a zkopla si z těla peřinu, abych si pod ní už nepřipadala jako v sauně. Byla bych raději v chladnější Evropě, než tady, ale v tohle roční období - je přeci červen - by bylo teplo i tam. Ale takový anglický letní deštík bych také ráda viděla.

Pevně jsem zavřela svá víčka a klidně oddechovala, i když jsem moc dobře věděla, že neusnu ani kdybych si vzala deset prášků na spaní. Bezmocně jsem se na posteli napřímila a vjela si prsty do vlasů. Necítila jsem se unaveně, ale mé svaly ano. Vydechla jsem všechen vzduch z plic a zase se nadechla, jako bych se tak mohla přimět usnout.

Natáhla jsem se po peřině a odsunula ji na kraj postele, abych mohla svá bosá chodidla spustit na měkký koberec pod postelí. Byla jsem odhodlána sejít dolů, i když jsem to ještě nikdy neudělala a ze tmy mám trochu strach, a prohledat kuchyň, jestli někde nenajdu lékárničku. Ne že bych nutně potřebovala ty pitomý prášky, ale chtěla jsem prostě jen spát a nic víc neřešit.

Vyklouzla jsem z pokoje jako myška a dveře nechala pootovřené. Podél zdi jsem se vydala ke schodům a opatrně našlapovala, protože jak jsem už zjistila, tyhle schody na některých místech nepříjemně vržou a já tu nebydlím tak dlouho, abych odhadla, na které si mám dávat pozor. Schody jsem dolů brala po dvou, abych tak rychleji domu navrátila tu jeho tichou atmosféru hluboké noci, a přes obývací pokoj zamířila do kuchyně, kde jsem zůstala stát u výklenku s otevřenou pusou.

Celá kuchyně byla zařízena v černočervené kombinaci barev a byla i celkem moderní. I v tak tmavé místnosti, kterou matně osvětlovaly pouliční lampy z ulice, jsem viděla i ty nejmenší detaily. Skleněný ostrůvek uprostřed místnosti, slabě tikající hodiny na stěně přede mnou, ta obří lednice v bílé barvě, jen mi tu chyběly nějaké doplňky. Například ubrus na stole, nebo aspoň závěsy podél oken. Ale ne. Vypadalo to tu, jako by se sem před nedávnem nastěhoval a ještě to tu nestihl zařídit.

Byla jsem ještě trochu mimo, když jsem do kuchyně vstoupila a začala otevírat jednu skříňku za druhou, abych našla to, pro co jsem se sem vydala. Prudce jsem zatáhla za jeden šuplík, ve kterém se rozřinčely příbory.

Protočila jsem očima a šuplík zase zavřela. Svůj plán najít prášek a odejít jsem vzdala. Místo toho jsem se ujala plánu B. Vyhledat aspoň sklenici a napít se ledové vody.

Postavila jsem se na špičky k první skříňce a otevřela. Jakmile jsem aspoň zdánlivě věděla, co je uvnitř, mohla jsem v duchu jásat. Natáhla jsem se rukou po sklenici a z kohoutku u dřezu do ní nalila ledovou vodu až po okraj. Voda postupem času ochladila sklenici a začala vytvářet matnou krustu a ochlazovat mi prsty na pravé ruce. Položila jsem ji na linku před sebe a zaklonila hlavu dozadu. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli si s ním mám promluvit. Tedy jestli s ním bude o čem mluvit. Zavřela jsem pevně víčka a vydechla. Za zavřenýma očima se mi začaly objevovat mžitky a já je ze strachu, že omdlím, otevřela.

Odněkud z dálky se na ulici ozval křik jakési ženy a drtění pneumatic o štěrk. Nakrčila jsem obočí a před očima se mi začaly objevovat všechny možné scénáře. Zběsilá hodička? Ne, proč by tam byl ten ženský křik? Nevěra? Možná... Ale já, jako bych se přenesla někam do neznáma, si začala představovat různé akcičky a všemožné superhrdiny, kteří skáčí ze stěny na stěnu a pokouší se svět zachránit před možnou katastrofou.

Zatřepu hlavou na strany a okřiknu se, nad čím to zase přemýšlím. Někdy bych se nejraději zabila a nic víc už neřešila. Ostatně, bylo by to takhle asi pro všechny lepší...

Přerývavě jsem vydechla a sklenici opět uchopila do, teď už o trochu rozklepanější, ruky. Nedokázala jsem si odpovědět na otázku 'Co se to se mnou děje?'. V některých případech by mi mé myšlenkové pochody a psychické problémy neujasnili ani ti nejlepší doktoři ze Států.

Úlekem jsem nadskočila jako plyšové zvířátko na pružinách, když jsem se zády opřela o něčí hruď. Už zase...

„Vyděsil jsem tě?" zeptal se, jako by mu na tom záleželo.

Otočila jsem se čelem k němu, a tak trochu čekala, že se v jeho očích bude odrážet pobavení. Ale mílila jsem se. V očích se mu zračil strach a vypadal poněkud polekaně, jako já. Netroufla jsem si říct, kdo z nás měl větší strach. Jako by za mnou stál už dávno. Ale na tohle jsem raději nechtěla ani myslet.

„Ne," zalhala jsem a uhnula před ním pohledem.

„Nemůžeš spát?" Jeho příjemně melodický hlas proťal vzduch a našel si jím cestičku k mým uším, kvůli čemuž se mé tělo nepatrně zatřáslo. Jako by se okolní vzduch rapidně ochladil.

Jako odpověď jsem ze sebe dostala jen neurčité 'hmmm' a pokusila se prosmíknout mezi jeho tělem a kuchyňskou linkou, avšak jsem byla zastavena jeho stiskem, který jsem pocítila na paži. Chtěla jsem se mu vyškubnout, vythnout, nebo ho jen odstrčit. Prostě něco, co by mě od něj dostalo, ale jeho stisk mi nedovolil hnout svou pravou paží, takže jsem zůstala a dál čelila jeho pohledu.

„Chováš se jako Ledová královna!" Vybafl na mě a já nad jeho tónem vyvalila oči. „Proč? Co ti vadí?"

Nebyla jsem schopna slova. Jako by mi uvízla někde v krku a já pomalu zjišťovala, že pokud něco neudělám, tak se udusím. Ale já nechtěla vypadat jako ta chudinka, která se kvůli němu zhroutila. To teda ne! S odhodlaným výrazem jsem i nadále čelila jeho pohledu, který se vpíjel do mých očí a já cítila, jak pod ním taju jako kus rampouchu na okenní římse.

—
Zdravím vás lidi!

Jsem nadšená! Opravdu. A to ze dvou důvodů - ten první: překonali jste 500 přečtení! :o A za to Vám chci jen a jen poděkovat :) Jste úžasní!
A ten druhý: Jsem mrtvá :D Ne, opravdu... Ten paintball, byl fakt něco :3 Každému přeji, aby si to někdy zkusil. Adrenalin mi tekl snad i ušima :D Fakt pecka! :)

Zítra si jdu pro vysvědčení a potom už jen nazdar prváku :) Po škole si jdu koupit červenou barvu na vlasy :3 A pak tu budou ty zasloužené prázdniny :) O kterých ale nebudu sedět doma na zadku :D Brigáda, porcinkule, pořád něco :) Ale rozhodně se tím nijak neomezí přidávání dílů, to u mě snad nehrozí :)

No a Motionless in White před pár dny vydali novou skladbu 570 do stejnojmeného alba ❤ Chrisův hlas je prostě něco neskutečného :3

Mějte se krásně a užívejte sluníčka a prázdnin! ❤

T.