Malevolence » Ashley Purdy [C]

5. To zní jako výzva

Hudba: Skillet - Not Gonna Die

(1,278 slov)

Zíral na mě jako lovec na svou kořist a stále mě pevně svíral ve svých rukách, které se teď podobaly kleštím. Jeho prsty obemkly má zápěstí a oči se vpíjely do těch mých, až jsem se bála, že to se mnou něco provede. Vypadal napjatě a z jeho očí sršela očekávání, o kterých jsem ráda, že je neznám. A ten jeho úšklebek... pořád ho má na tváři, jako by mu tam ztuhnul. Sjela jsem pohledem níž, na jeho potetovanou hruď, a dech se mi zadrhl v hrdle. Zase se mnou dělá věci, které já cítit nechci, ale zároveň chci.

Dvakrát rychle zamrkám a odtáhnu se od něj, jako bych si až teď uvědomila, co to dělám. O krok jsem couvla zpět, ale neodvážila jsem se přerušit oční kontakt. A zase jsme na sebe jen zírali. Před očima jsem viděla všechno, co jsem s ním kdy zažila. A že toho bylo sakra málo. Ale i tak jsem se nad jednou vzpomínkou, nad tou úplně první, musela pousmát. Říkal, že jsem se změnila? Tak v tom případě on také.

Vymanila jsem se z jeho sevření a obešla ho dostatečně velkým obloukem, abych se tak dostala k východu. Dveře jsem otevřela dokořán a vdechla teplý červnový vzduch, který mi svým lehkým vánkem čechral vlasy. Dívala jsem se před sebe, jako bych si přála, aby ten mrakodrap co je přede mnou přes silnici, spadl dolů a svými střepy zabil tuhle trapnou chvilku. Přála jsem si, aby se mě už nedotýkal, ale nechtěla jsem mu říct, aby své ruce sundal z mých ramen. Nechtěla jsem, aby s tím přestával a zároveň ho od sebe chtěla odstrčit. Chtěla jsem, aby mě obejmul, ale nechtěla jsem, abych před ním byla za úplnou nicku. Chtěla jsem mu toho říct tolik, že jsem nevěděla, čím začít.

Otočila jsem se k němu čelem a znovu se mu zahleděla do očí, které roztloukly mé srdce. „Jessie, počkej prosím," řekl zoufale a znovu mě chytil za paži.

Jeho hlas mi vnikl do uší, do hlavy a nakonec i do celého těla. Cítila jsem, jak se má zeď z cihel rozpadá kousíček po kousíčku, ale věděla jsem, že si ji za chvíli postavím znovu. Protože to nechci znovu zažít. Nechci v zrcadle znovu spatřit ten ubrečený a unavený obličej, za který mohl on. Tehdy jsem ale nevěděla, že on je takový hajzl, a tak jsem svou zeď ani nezačala stavět. Cihly zůstávaly poházené kolem a já si neuvědomovala, že by se mi v jeho případě mohly hodit. Ale v tu chvíli, kdy se to mezi námi pokazilo poprvé, by tu mou pitomou zeď jeho slova stejně zbořila. Protože nebyla tak odolná.

Zvedla jsem k němu hlavu a čekala, co mi chce ještě říct. Jeho oči těkaly z mých očí do mého výstřihu. Zase. A jeho spodní ret se chvěl. Vypadal jako někdo, kdo už druhý den usedavě pláče a už neví, co dál. Přesně takhle jsem se cítila před půl rokem, co jsme si poprvé řekli něco, co nás oba přimělo, aby jsme se oddělili. Aby jsme každý šli svou cestou a na toho druhého zapomněli. Ale ani jednomu se to nepovedlo. Protože jak chcete zapomenout na někoho s tak úžasnými rty? To prostě nejde.

„Mrzí mě to," řekl šeptem a očima se víc zabořil do těch mých, jako by chtěl znát mou reakci už dopředu, a olízl si rty. „Nemůžeme začít odzačátku?"

Sakra, s tímhle jsem nepočítala. Nechtěla jsem s nikým začínat odznova a nikdy jsem to neměla v plánu. Obzvlášť ne s ním. Tak co teď? Mám mu dát rovnou do zubů, nebo se s ním normálně domluvit? Pomalu jsem vydechla, a tak se mi podařilo uklidnit se. Proč mi to dělá ještě těžší, než to je? Kolikrát jsem mu řekla, že o žádný bratříčkování s ním nestojím? Snad stokrát a jeho to pořád baví. Baví ho to i po tom, co jsme si tehdy řekli.

Zvedla jsem k němu oči a ztěžka polkla, jak byla má odpověď stupidní. „Jasně." Na tváři se mi podařilo vytvořit nepatrný úsměv, a potom jsem se znovu otočila k odchodu. Ale znovu bez úspěchu. Jako by on nechtěl, abych mu utekla. Jako dřív.

„Ještě tu je něco," řekl mi s podivným úsměvem na tváři a na slovíčku 'něco' si dal pekelně záležet. Jako by zrovna na něm stála má budoucnost.

Zvedla jsem své perfektní obočí a podívala se na něj stylem 'to jako fakt?'. Jak tady může být ještě něco, když jsme si už všechno vyjasnili. Můj mozek začal vymýšlet všechno možné, co by za jeho něčím mohlo být. Má holku? Je gay? Nebo je snad na obojí? Pro mě za mě, ať je třeba na kočky, je mi to fuk! Hlavně, ať tohle rychle skončí. Už jsem chtěla být co nejdál od něj a jeho hlasu, který mi způsobil, že mé srdce teď bije o pár tepů rychleji.

Tak už to ze sebe vyklep! Nemám na tebe celý den.

Pohledem jsem znovu sjela k jeho škubajícímu se svalu na pravé ruce a nemohla z něj spustit oči. Jako by mě jeho ruka chtěla chytit a už nikdy nepustit. Musela jsem se usmát, že teď a tady myslím zrovna na tohle a vůbec si nevšímám jeho pohybujících se rtů a slov, která z nich vycházejí. Škubla jsem sebou, jako bych se právě probudila ze spánku, a svraštila obočí, jak jsem byla vytržená z kontextu a vůbec jsem nechápala o čem Ash mluví.

„-můžeš chodit kdykoliv kamkoliv, klíče jsou vždycky pod rohožkou." řekl s úsměvem na rtech, ale já neměla ani tušení, o čem to mluvil. Zvedla jsem nechápavě obočí a on mě napodobil. Znovu.

Sledovala jsem jeho rty, které se roztáhly do pobaveného úsměvu, a jeho lesknoucí se oči. „Ty jsi mě vůbec neposlouchala, viď?" zeptal se, ale na mou odpověď nečekal a zopakoval mi to, co říkal před necelou minutou. „S klukama jsme se domluvili, že budeš bydlet u mě-"

Těhle deset slov mi stačilo k tomu, abych si pro sebe řekla jedno velké NE. Dívala jsem se mu do obličeje s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou, ze které jsem nedokázala vyloudit ani těch pár slov. Cítila jsem se, jako by mi někdo dal velkou ránu do žaludku. Všechno ve mně vřelo jako v kotlíku s horkou vodou a já už jen čekala, kdy voda přeteče přes okraj. Proč mi to dělá? Mohla jsem být v hotelu, i tam by byli lepší podmínky, jak v tom jeho krcálu. Ale vzpomínka na jednu noc v hotelu mě donutila na jeho debilní nabýdnu kývnout.

Ash mě chytil za paži a už mě vláčel za sebou ke svému autu, které měl zaparkované před tou obrovskou skleněnou budovou. Vůbec ho nezajímal můj názor a kyselý obličej, prostě mě táhnul dál až ke dveřím auta, kde jsme se konečně zastavili. Bez dalších slov mi otevřel dveře na straně spolujezdce a sám si sedl za volant. Prohlédla jsem si ho z profilu a moje prsty sebou škubly. Musela jsem ruce smotat k sobě, abych nutkání šáhnout si na něj zmírnila.

„Jestli mám tedy bydlet u tebe," řekla jsem v tichém autě a po očku se na Ashe podívala. „Mám dvě podmínky."

„Sem s nimi," řekl aniž by odtrhl oči od vozovky před námi.

„Nebudeš mi říkat kočko, zlato a tak podobně," vyslovila jsem svou první podmínku. „A nebudeš se mě dotýkat."

Ash se dlouze nadechl nosem a zase vydechl. Vypadal, jako by to, co jsem mu řekla, nechtěl brát vážně, ale nakonec se k odpovědi přece jen dostal. „To zní jako výzva," zašeptal a na chvíli svůj pohled upřel na mě.

Narovnala jsem se na sedadle a zadívala se z postranního okénka na ubíhající krajinu. Taky že je. Pomyslela jsem si zlomyslně a na tváři vykouzlila malý úšklebek.

—
Zdravím Vás a vítám u páté kapitoly!

Už jen dva týdny a já mám po prváku. No nějak rychle to uteklo, ale zase tu budou ty prázdniny a já přemýšlím, že bych Malevolenci začala vydávát tak třikrát týdně, ne dvakrát, jako tomu je teď. Ale ještě si to nechám projít hlavou a uvidí se :)

V úterý jedu do Hradce Králové - budu doufat, že všichni víte, kde to je - otravovat prodavače, nebo-li na 'exkurzi' do Futura :D Já si zase říkám 'Mají plno jiné práce, však i já to moc dobře vím, tak je přece nebudu otravovat s kravinama, ale tak půjdou se mnou dvě holky, s jednou budu prolejzat hlavně černý hadry, možná zalezem i do nějakého krámku s hudbou (je prostě fajn, když máte ve třídě někoho, kdo poslouchá totéž :3) a ta druhá holčina se o ten zbytek už postará :D Už ji vidím, jak se ptá všech prodavačů 'A v jiný barvě to nemáte?', když tam všechno vidí :D No každopádně se už těším :)

Doufám, že se Vám kapitola líbila :) A zase ve středu, ahoj!