Malevolence » Ashley Purdy [C]

31. Jen povídej

Hudba: Of Mice & Men - Let Live

(2,984 slov)

Ashley's pov:

Uháněl jsem po silnici stále tím samým směrem a nedbal na okolí. Jel jsem jako blázen a všímal jsem si jen pocitu uvnitř mě. Bylo to jako před rokem. Ta samá věc, teď jen ve větším měřítku. A jí to je ukradený. Je jí ukradený, že mi podruhý zničila život.

Jako by to jednou nestačilo. Pomyslel jsem si a trochu šlápl na plyn, a tak jsem přidal na rychlosti. Sakra, jak já jí nesnáším. Nenávidím její oči, nesnáším její úsměv! Jak jsem si kdy mohl myslet, že mě miluje? Vždycky to byla jen přetvářka. Jen hloupá hra. A já jí naletěl.

Cítil jsem se jako úplný idiot. Hlupák, co byl zaslepený nadějí, která ale nepřišla. Myslel jsem, že za mnou po tom všem přijde a aspoň se mi omluví. Ale už z principu vím, že ona by to nikdy neudělala. Ženská logika. Vždycky mají pravdu, to ti druzí ví hovno. A takhle to je.

Zařadil jsem blinkr a odbočil do prava. Ještě objedu jednu ulici a potom už zajedu do té, kde mám vilu. Je to opravdu absurdní. Cítím se, jako bych už nic neměl, jako bych o něco důležitého přišel a nechyběl ani onen pocit viny, který vás pomalu ničí. Opravdu se tak cítím? Proč? Protože jsem se k ní choval jako kdyby mi patřila? Ne, tak to rozhodně nebylo. Ona mi nepatřila. Protože kdyby ano, tohle by neudělala.

Křečovitě jsem sevřel volant ve svých rukou a zpomalil. Asi bych měl říct něco jako, že čas to spraví, nebo že se to prostě nějak vyřeší. Ale tohle jsem už jednou udělal a žádný užitek nebyl. A já jí nechci podruhé pustit pryč. Vím, že to zdí dost divně. O to víc ode mě, od chlapa, který vymetá bary a spí s kde jakou holkou, která se mu připlete pod nohy.

Kousl jsem se do rtu a podíval se na cestu před sebe. Auta mě míjela a předjížděla a já si všiml, že jsem dobrých šest kilometrů od ulice, ve které jsem měl zastavit.

Strhl jsem volant a otočil se s autem do protisměru. Vždycky se říká, že bolest časem pomine a my na všechno zapomeneme. Že prý to chce čas. Ale co když je toho času žalostně málo? Jak se s tím má člověk potom porvat? Má se raději utápět v žalu a alkoholu? Tak, jako jsem to já řešil před rokem?

Bylo mi z toho zle. Bylo mi zle z toho, že zase potkala toho idiota, Jamese, a ten jí zase dokázal strhnout. Nechtěl jsem vinu házet jen na ostatní, protože moc dobře vím, že v tom mám také prsty.

Kdybych se s ní netahal a raději bych si s ní promluvil, ušetřili by jsme si spoustu komplikací. Ale věděl jsem, že taková Jess je. Komplikovaná.

Opravdu jsme si měli dát víc času? Určitě jsme si měli promluvit, ale já se na začátku choval jako idiot. Teď aspoň mohu říct, že toho máme dost společného. Od paličatosti počínaje.

Nadechl jsem se vzduchu, který dovnitř auta proudil staženým okénkem a mrkl směrem k sedadlu spolujezdce. Jakmile jsem spatřil její prázdnou sedačku, srdce mi trochu poskočilo a v krku se mi objevil velký knedlík. Měl bych něco udělat, ale představa, že za ní přijedu a budu si to s ní chtít vyjastit, je poněkud nereálná, když si na to netroufnu.

Zahnal jsem všechno z hlavy a soustředil se chvíli jen na cestu a směr, kterým jedu. Uháněl jsem skoro devadesáti kilometrovou rychlostí směrem Anaheim. Ale ne za Jessicou, nýbrž do té kavárny, ve které jsme se my dva potkali. Moc dobře vím, proč tam jedu, a doufám, že tam na něco přijdu. Aspoň si všechno urovnám v hlavě.

Projel jsem kolem cedule s nápisem Anaheim a srdce mi začalo tlouct o něco rychleji. Ale věděl jsem, že to udělat musím, jinak bych se zase jen utápěl v pocitech a zmatku.