Malevolence » Ashley Purdy [C]

4. Začíná to odzačátku

Hudba: Black Veil Brides - Rebel Love Song

(1,132 slov)

Celé mé tělo se napnulo a nedovolilo mi se otočit čelem k němu. Cítila jsem jeho pohled snad všude. Na temeni hlavy, zádech, stehnech i lítkách, dokonce i na zadku, ale ani fakt, že si mě tak hltavě prohlížel mě nedonutil se k němu otočit. Nechtěla jsem vidět tu radost a štěstí v jeho tváři. Proč taky? Neměla jsem zájem s ním ani mluvit. Jako bych si před sebou stavěla zeď z cihel. Vysokovou a pevnou, kterou nikdo nezničí. Ani on ne.

Nadechla jsem se nosem, až se mi nadzvedla ramena, a otočila se k člověku, který stál za mnou a za tu dobu nehnul ani brvou. Zkoumala jsem jeho obličej milimetr po milimetru a hledala něco, co jsem snad nikdy nemohla najít. Hledala jsem v jeho očích něco, co by říkalo Změnil jsem se, ale já v nich pořád viděla toho kluka, který si tahal holky do bytu tak často, jako svého psa.

Ne, on se nezměnil. Ani po tom všem, co jsem mu řekla. V jeho očích se buď odráželo nutkání si vrznout, nebo to bylo jen světlo žárovek, ale tak či onak se mnou nemůže počítat a já nepočítám s ním, pokud jde o uspokojení našich sexuálních touh. To už je za mnou. On je za mnou.

Olízla jsem si rty a nespouštěla z něj oči a on je nespouštěl ze mě. Sakra, myslela jsem si, že je po všem, ale někde hluboko ve mně, pod nánosem času, jsem vytáhla vzpomínku a uvědomila jsem si, jak úžasně líbá, jaké má jemné vlasy, ale i to, jaký to je děvkař. Kousla jsem se do rtu a sjela ho pohledem od hlavy až k patě a on mě napodobil. Jen ztěží jsem dokázala polknout a nadechnout se. Nosem jsem zhluboka zaplnila své plíce a on to napodobil, jen ne tak intenzivně, jako já.

To ticho. To ohlušující a mučivé ticho. Chtěla jsem porušit vše, co jsem mu kdy řekla a vysypat ze sebe všechna slova, která mi přijdou na jazyk a skočit mu kolem krku. Ale nemohla jsem. Ne, protože jsem si kolem sebe právě postavila zeď a nehodlala ji hned zbořit. Civěli jsme na sebe dál, jako by jsme nevěděli, co tomu druhému říct.

Když jsem si dnes už asi po sté prohlédla jeho tělo ve světlých jeansech, tmavém tílku a kožené vestě spatřila jsem, jak sebou jeho svaly na rukou nepatrně škubou. Myslí na to samé, na co já? Že touha ač je sebevětší, tak prostě nemůže? Pochybuji, že by zrovna Ash přemýšlel nad něčím takovým. Ten myslí na jiné věci a právě kvůli nim mu škubou svaly na pravé ruce. Odtrhla jsem oči od jeho ruky a zahleděla se do jeho hnědých očí. Mohla bych se v nich utopit jako v horké čokoládě.

„Jsi to ty?" Jeho hlas mě vytrhl z rozjímání a já se mu překvapeně podívala do tváře.

Samozřejmě, že jsem to já! Tvůj problém, že střídáš holky jako ponožky, a potom si ani nepamatuješ, kdo jsem!

Ale nahlas jsem neřekla nic. Dál jsem mu hleděla do očí, do těch krásných hnědých očí, které by přiměly i úplnou slepici udělat to, oč ji on žádá. Ale já taková nebyla, i když mi jeho hlas způsobil něco se srdcem. Přišlo mi, jako by se mi rozletělo na tisíc kousků. Chtěla jsem ho praštit, abych už neměla důvod mu koukat do tváře s opálenou kůží, ale asi by to moc nepomohlo, to bych mu musela vytrhat i zuby.

„Vypadáš... jinak," A on mlel a mlel. A mně se jeho hlas líbil, jako ještě žádný jiný. Vzpomínala jsem na jeho sexy chraplák a oči, které se dychtivě třpytily, když se mě pokoušel políbit.

Mlčela jsem. Protože jsem mu na to neměla co říct. Já mu vlastně nechtěla říct vůbec nic. Nechtěla jsem tu s ním stát, dýchat stejný vzduch a vyměňovat si falešné úsměvy. Nechtěla jsem nic z toho! Svraštila jsem obočí a pootevřela své rudé rty v mírném údivu. Cože to teď řekl? Chce tím říct, že teď vypadám lépe, jak předtím? Purdy, ty jsi debil. Vždycky jsi jím byl a navždy jím i zůstaneš.

„Co tady děláš?" Můj hlas zněl vyhýbavě a uštěpačně, jako bych za každou cenu chtěla převést rozhovor na něj.

Ten jeho úšklebek se mi přestává líbit. Proč se pořád tak kření? Je pod těma kalhotama snad naostro?

„No," Jeho oči sklouzly k mému výstřihu a já si vzdorovitě založila ruce na prsou. „Ehm, šel jsem do studia." řekl chraplavě a rozpaky těkal očima mezi mnou a dveřmi, které byly za mým tělem. Jeho tváře byly najednou o něco červenější a ruce o něco roztřesenější. Líbilo se mi, jak je ze mě paf.

„Do studia?" Nechápala jsem.

„Jo," řekl prostě a nervózně se podrbal na zátylku.

„Co tam?" zeptala jsem se. Už jsem se bála, že ho budou mé otázky znervózňovat, ale on se jen lehce pousmál a založil si ruce v bok.

„Dneska měla dorazit nová maskérka," řekl s úsměvem od ucha k uchu. „Snad tam ještě bude." zasmál se pobaveně.

Slyšela jsem dobře? Co to řekl? Nemohla jsem tomu uvěřit, že o mně skoro nic neví. Stála jsem v té obrovské hale spolu s ním a vzájemně si hleděli do očí. Já překvapeně, on... Nedokázala jsem vyčíst jak se teď cítí. Měla jsem chuť ho praštit. Tak moc, že jsem musela sevřít ruce do pěstí a začít se modlit, aby mi náhodou nevylétla ruka k jeho obličeji, který se tvářil tak nevinně. Měl by být smutný, měl by mi říkat, jak strašně mu to je líto, ale ne. On nic neřekl. Stál proti mně a zíral mi do očí, ve kterých jsem cítila slzy. Bylo mi z něj zle. Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych si vůbec uvědomovala, že to dělám a od Ashe si vysloužila překvapenou grimasu, která teď panovala jeho obličeji.

„Do háje," zaklel tiše a bezmocně si vjel prsty do vlasů, když si uvědomil, proč tu asi jsem. S úšklebkem na tváři jsem sledovala jeho reakci a užívala si to. Chtěla jsem ho vidět v rozpacích, tak tady to mám. Teď by měl asi následovat zlomyslný smích, ale já se nesměju, pouze se dívám.

„Moc se omlouvám, já..." Ash se celý roztěkaný zakoktal, „já nechtěl."

Mně je úplně ukradený, co jsi chtěl, nebo nechtěl, Ashi. Důležité je to, že to začíná odzačátku. A ty jsi ten začátek úplně posral. Zatímco já jsem vyhrála.

„To nevadí," řekla jsem tiše a věnovala mu jeden ze svých úsměvů. Už mě to přestává bavit. Nesnáším, když se něco vleče až příliš dlouho. Otočila jsem se zády k němu a dala se do chůze směrem k proskleným východovým dveřím. Nemohla jsem tu být už ani minutu. S ním.

„Jessie, počkej!" Něčí zvolání a něčí ruka na mém rameni mě zastavila v chůzi a způsobila, že se mé srdce znovu roztříštilo, i když jsem to nechtěla.

—
Nazdárek všichni!

Je středa, což neznamená jen to, že Terezka konečně vydala nový díl, ale i to, že mi zbývají jen dva dny a mám po praxích... Konečně! :D Tyhle dva týdny byly opravdu strašný. A jsem ráda, že to končí :)

Včera jsem zkoukla Captain America, dva poslední díly, a u druhého jsem na konci řvala jako želva, ale pak jsem zase čuměla, co všechno se tam nakonec stalo :o Teď koukám na Iron Mena - i když jsem všechny díly už viděla, ale já se toho nemůžu nabažit - a Strážce Galaxie. Před týdnem jsem koukala na Deadpoola a Ant-mana a ještě toho musím plno dohnat :D Filmy od Marvelu jsou prostě úžasný *-*

Dobře, dost o těhle filmových pokladech ❤

K příběhu... Okay, já vím, že to šíleně natahuju, ale já prostě nemůžu! Nemůžu to napsat stylem 'Bum bác'! To by jste z toho nic nepochopili, což nechápete asi ani teď, ale časem se ukáže, co za chováním těch dvou kdysi bylo :)

T.