Malevolence » Ashley Purdy [C]

Epilog

Hudba: In This Moment - Sexual Hallucnation

(1,487 slov)

Už jste si někdy řekli, že něco nezvládnete? A přemýšleli jste o tom, že kdyby po vašem boku někdo stál, cítili by jste se sebejistěji? I tahle otázka mi prolétla hlavou jako šíp, který někdo namířil na terč. Hlavou mi ale neprolétla jen tahle otázka. Vynořilo se jich více a já měla chuť toho, kdo je za tohle zodpovědný, zabít. Obemkla bych prsty kolem jeho krku a stiskla je. A s potěšením bych sledovala jeho prosebný výraz a ústa otevřená v úžasu.

Ale nejdřív bych se ho zeptala, proč mi způsobil ta muka. A až potom bych začala jednat v záplavě emocí, které by mě donutily k nejhoršímu. Možná bych nakonec stisk povolila a zlomyslně se šklebila, protože by mi ten druhý nadával všemi možnými způsoby. A já bych se jen škodolibě zasmála, jako kdejaká čarodějnice. Na druhou stranu se musím přiznat, že bez pomoci, kterou mi nabídla Aleicia, bych tohle nikdy neudělala.

Ať už vám v mládí někdo nakecal, že se vždycky všechno obrátí v dobro, tak si vždycky najdete svou vlastní teorii. Já si stojím za tím, že lidi jsou parchanti a málo komu se dá věřit. Ale poznala jsem, že i ti nejbližší vás mohou ranit. Moji rodiče byli na tomto žebříčku mezi prvními. A asi to byl ten důvod, proč jsem je nikdy nenavštívila. Neměla bych na to nervy a ani čas, který je pro mě poslední dobou jako voda v řece.

Stiskla jsem dlaně v pěsti a oči nespouštěla ze dveří z tmavého dubového dřeva. Zase se ve mně začaly probouzet mé instinkty typu „Uteč, dokud je čas", „Že jsi se raději k té posteli nepřipoutala" a „Neměla jsem se radši utopit v tom kyblíku se zmrzlinou?".

Přešlápla jsem z nohy na nohu a vpletla si prsty do vlasů. Měla jsem se někam zahrabat a už nikdy nevylézt. Stejně by se na mě teď všichni dívali skrz prsty.

Zhluboka jsem se nadechla, div mi nepraskly plíce, a kloubky prstů zaklepala na dveře před sebou. Srdce se mi tím osudovým rozhodnutím rozbušilo jako zvon na kostelní věži. A byla by hloupost, kdybych prohlásila, že se mi v břiše nerozhostil ten divný pocit.

Stála jsem před těmi dveřmi více jak minutu a už jsem se chtěla otočit a dát se na túru do Anaheimu. Ale mé plány překazila chvilka, kdy se otevřely dveře a v nich stál ON v kožené bundě, tmavých kalhotech a s nicneříkajícím výrazem v obličeji.

Uběhlo několik vteřit a my tam jen stáli a vzájemně si hleděli do očí, dokud se prostorem neozvala jedna věta.

„Potřebuju si promluvit," Ozvalo se jak z mé, tak z Ashovi strany a oba jsme se na chvíli ztratili v čase a zasmáli se tomu.

Někdy si určitě říkáte, proč to nejde tak lehce napravit, když jste to jediným mávnutím ruky zničili. Proč to prostě nesebere přílivová vlna. Proč to všichni musí řešit, proč se to jednoduše nenechá plavat. A to je právě ten největší problém v životě. To, že se všechno musí neprodleně řešit a dělat z komára velblouda.

Ash mě vtáhl za paži dovnitř a ve mně se začal probouzet instinkt „Zdrhni, dokud je čas". Ale teď už bylo příliš pozdě. Ash mě vedl chodbou do obývacího pokoje, kde jsme se oba usadili na gauč a složili dlaně do klína se zoufalými pohledy. Ani jeden z nás nevěděl, co má říct. Jako by se toho už tolik nestalo.

Sklopila jsem hlavu a vlasy si nechala spadnout přes obličej, zatímco jsem pohledem těkala ze svých rukou na ty jeho. Usilovně jsem se kousala do rtu, až by se někdo mohl bát, že mi z něj vytryskne krev. Ale bylo tu víc věcí, které krvácely. Mé srdce a duše. Ale co s tím?

Naplnila jsem své plíce kyslíkem a vydechla jsem. Zase se mi při pomyšlení, že bych se mu měla vyzpovídat, sevřel žaludek. Proč je všechno tak nechutně složité? Asi to opravdu nezvládnu, pomyslela jsem si a v očích se mi začaly objevovat první slzy.