Malevolence » Ashley Purdy [C]

24. Jako by to bylo včera

Hudba: Black Veil Brides - Carolyn

(3,431 slov)

Ashley's pov:

S trhnutím jsem se probudil na kožené pohovce tourbusu. Otevřel jsem oči a zamžoural jimi do šera, které vládlo všude kolem mě. Šíleně mě bolela hlava. To bylo asi to jediné, co jsem vnímal. Smysly jako bych měl otupělé a včerejší den jsem si vůbec nepamatoval. Nebo mi prostě jen trvalo, než jsem obnovil své myšlení.

Asi včera, za poslední rok a půl, jsem si uvědomil, jak je můj život mizernej. Pořád se točím kolem stejnejch bodů, jako bych nic jinýho neznal. Holky, bary, kapela, koncerty a Jessica. A zrovna ta poslední položka mi dávala nejsilnější rány. Ale za to jsem si mohl sám. Prostě jsem si u ní posral všechno co se dalo. A to se teď divím, že se ke mně chová takhle? Zasloužím si to, doprdele. Ale zasloužím si i nějaký vysvětlení.

Položil jsem hlavu na opěradlo pohovky a zadíval se na strop tourbusu. Zrovna před pár hodinami jsme dorazili do Liverpoolu, do města, kde se koná předposlední koncert v Anglii. A možná tu najdu odvahu, abych to s Jessicou nějak napravil. Do teď se ptám sám sebe, proč jsem takovej zbabělec. Proč se prostě neseberu a nenakráčím za ní s omluvou. Asi proto, že bych si přišel směšně. Ale kdybych se ospravedlnil jako první, možná by to s ní hnulo.

Ironicky jsem se nad svými myšlenkami uchechtl. Copak za ty zkurvený roky neznám ženský a jejich myšlení? Samozřejmě, že vždycky čekaj, až se jim přijde omluvit ten druhý. A pak ho nechaj čekat. Nevím, co mě k ní před rokem tak táhlo. Asi ta její povaha a vždy usměvavá tvář. A já to všechno za pár měsíců zničil. Zlomil jsem jí srdce. Jako ona mně.

Můj život nebyl nikdy tolik komplikovaný, jako teď. Od té doby, co jsem jí poznal, mě vždycky překvapí. A vydrželo jí to doteď. Žasnu, že i po tom, co jsem jí řekl a kolik jí toho udělal, to tu se mnou zvládá. Divím se, že mě ten první den neposlala do háje. Ale neměla na vybranou. Pravdou bylo, že jakmile jsem věděl, že Andy vybral ji, tak jsem okamžitě přišel s nápadem, aby u mě bydlela. Ostatně, i vybrání Jessicy na přijímací pohovor byl můj nápad. Potom už stačilo přijít s několikma trefnýma argumentama, které Andyho upevnili ve tvrzení, že jí přijme.

Ten den, kdy jsem jí zahlédl na chodbě, jsem na sto procent věděl, že to je ona. Ten den jsem myslel jen na jednu věc. Jen na jedno odpoledne. Na odpoledne strávené v Anaheimské kavárně dne 2. července. Od toho dne uběhl dnes přesně rok. Kdyby se to mezi námi toho dne neposralo, byl by to dnes rok, co...

Promnul jsem si bolavé spánky a na chvíli zavřel oči. Nevím, kolik mohlo být tou dobou hodin, ale z chvíle jako by se stala věčnost.

Jako v každý jiný den jsem se letmo podíval do kalendáře, abych zjistil, co je dnes za den. Včera jsem s nejbližšími známými slavili narozeniny mé kamarádky. Byla to párty století. Asi takhle bych ten večer nazval.

Bylo úterý 2. července. V kalendáři jsem na ten den nic poznamenaného neměl. Žádná velká událost, žádné sezení ve studiu ani žádné jiné akce. Dnes jsem měl jednoduše volno. Volno od všech povinností, které mě denně zatěžovaly. Vždycky jsem byl rád za pár dní, kdy nemusím nesmyslně dřepět ve studiu a lítat po stagei s basovkou v rukách. Nikdy mi to nevadilo, přeci jen taková práce muzikanta už je, a neumím si představit, že bych dělal něco jiného.

Odtrhl jsem pohled od data v kalendáři a vydal se do koupelny, kde jsem se málem lekl svého vlastního odrazu v zrcadle. Vypadal jsem hrozně. Kruhy pod očima, pobledlý obličej, aspoň že s těmi vlasy se dalo něco udělat. Ale jinak byl můj obličej lidem jen tak pro smích. Opláchl jsem si tvář ledovou vodou a hned mi bylo trochu líp. Ale ne tak moc, abych mohl normálně fungovat.