Malevolence » Ashley Purdy [C]

28. Jedeme v tom společně

Hudba: PVRIS - Let Them In

(3,164 slov)

Celou dobu, co jsme se přemisťovali jako stádo ovcí, které vedl Andy, ke stánku s podlouhlými stoly, u kterého se konají všemožné rozhovory, jsem mlčela. Jediné zvuky, které se ozývaly ode mě, byl můj dech a boty drtící štěrk na cestě. Ruce jsem měla strčené hluboko v kapsách a hlavně se nedívala před sebe. Kdybych viděla tu krátkou vzdálenost, která nás od stánku dělí, asi bych se neovládla a pozvracela se.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že je Andy tak vyrovnaný. Ale já tušila, že někde uvnitř ho vidina rozhovoru užírá stejně jako mě. Cítila jsem, jak z něj srší nervozita. Úplně prosakuje skrz jeho obnošenou koženou bundu a proniká každým pórem na jeho kůži. Najevo žádný náznak nervozity nedal, ale uvnitř se dusil pocity a hrůzou, která zanedlouho přijde v podobě rozhovoru.

Nedokázala jsem si ani představit, na co se mě budou vyptávat. Nikdy jsem s nikým žádný rozhovor nevedla, tedy aspoň ne do novin a televize, takže má nervozita byla na místě. Klepaly se mi ruce a můj mozek vnímal jen strach. V tuhle chvíli jsem byla vděčná za to, že se mě nikdo na nic neptá. Asi bych ze sebe nedokázala vypáčit rozumnou odpověď. Nechci ani pomyslet na to, co se stane za pár minut.

Celkem jsem se divila, že za celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Mlčeli jsme, jako by jsme šli někomu na pohřeb a ne na rozhovor pro několik televizních stanic a časopisů. Asi to byla i pravda. Já sama jsem si šla na pohřeb a jako jediné se mi poštěstí nahlédnout do své otevřené rakve.

Už jsem říkala, že mi je na zvracení? Určitě jsem vzpomenula na všechny možné projevy nervozity. Stažený žaludek a jiné vnitřnosti, třes končetin a nutkání utéct nebo se odstřeli dřív, než bude pozdě. Dřív, než vůbec dojdeme k podpisovacímu stánku. Mohla jsem být aspoň trochu v klidu, jelikož rozhovory začnou až po podepisovačce, takže mám skoro hodinu až dvě čas.

Se sklopenou hlavou jsem vešla za ostatními do stánku s podlouhlými stoly a šesti židlemi, a postavila jsem se do ústraní. Přihlížela jsem tomu, jak si kluci posedali na židle za stolem a horlivě se baví o odehraném koncertu. Byli spokojetí a to mě těšilo. Nikdy se nic nevyrovná tomu, když vidíte, že je někdo šťastný.

Ale to samé nemůžu říct o Andym. Samozřejmě má plné právo být naštvaný, to mu neberu ani to nepopírám, ale štval mě jeho výraz. Tvářil se tak, jako vždycky. Důležitě, jako by měl vše pod palcem, ale ve skutečnosti tomu je jinak. Ve skutečnosti má chuť mě za tohle všechno uškrtit.

V Buffalu, kde se konal další - v pořadí třetí koncert v Americe - koncert, se lidé mohli porvat o to, aby tenhle koncert viděli. A kluci si to před domácím publikem užívali. Nebo to tak aspoň vypadalo. Ještě před začátkem koncertu mi bylo řečeno, že i Juliet tu má jakési menší vystoupení, takže proto ra hodinová prodleva. Proto ta šeatá židle po Andyho levé ruce.

Doteď nemůžu pochopit, jak se žena jako Juliet dokázala dostat na sólovou dráhu. Možná jí nesedlo to, že tu slávu neshrábne jen ona, ale i zbytek kapely. A teď se najednou objevuje na akcích sama, bez kapely. Rozhodně si za to nevděčí jen sobě. Je mi jasné, že velký kus slávy a úspěchů je jen díky Andymu. A ten je tak naivní, že pro ni je schopen udělat cokoliv. Nedivila bych se ani tomu, kdyby mu řekla, ať skočí ze střechy a on to opravdu udělal. Láska je někdy opravdu slepá.

Odlepila jsem se od kovové konstrukce a všichni se na mě okamžitě otočili. Pohled jsem jim oplatila a zvedla ruce v obraném gestu, aspoň to je trochu utišili, a já se mohla na chvíli vypařit. Vyšla jsem ze stánku a rothlédla se po okolí. V dálce byly slyšet zvuky kytar a neidentifikovatelný zpěv, který rozhodně patřil Juliet, a o trochu blíž ke mně stála ženská postava. Poznávala jsem jí, nebo jsem si aspoň myslela, že ji znám. Lynn?