The noble huntress

1. kapitola

Dobře. Možná jsem nějaký ty pravidla porušila a ano, možná jsem i párkrát opustila tábor bez dovolení, ale za to by mě přece nevyloučily, ne? Nebo si mě zavolala, aby mi dopředu oznámila, že mě propustí? U ní je možný všechno.

Ať tak, či tak, se ukázalo, že málokdo dodržuje večerku. Nebo si prostě všichni chtějí přivstat? No, každopádně jsem se stala hlavní atrakcí. Spousta dívek vylézala ze svých stanů a dívaly se na mě. Některé se zadostiučiněním, jak moc chtěly, aby mi někdo srazil hřebínek. Jiné udiveně, jak nečekaly, že zrovna já půjdu s eskortou. No, po chvíli už mě jejich pohledy nebavily, a radši jsem si prohlížela cestu. Náš tábor je postaven do kruhu, který symbolizuje měsíc v úplňku. V podstatě tak stavíme všechny dočasné tábory, ale tenhle je mnohonásobně větší, protože se nacházíme v hlavním táboře, který je vlastně náš oficiální domov. A jako takový je v něm vždycky někdo, kdo ho hlídá, i při stavech pohotovosti, když jsme pryč.

Náš tábor tvoří v podstatě spousta malých chatek. Říkáme jim ale stany, protože mají stejný tvar, a protože když jsme pryč, stavíme si stany. Chatku tvoří tři pokoje, každý pro jednu osobu. Koupelny jsou za chatkami a slouží pro pět chatek. A ... ne, nebudu myslet na záchody, když je tu dnes možná můj poslední den.

Nakonec jsme přece jen došly do středu táboru. Ve středu se totiž nacházelo naše ústředí. Vlastně něco jako hrad, nebo radnice. A přesně před ním jsme zastavily. ,,Tak, odtud to už zvládneš sama, ne?" zeptala se mě Em. Když jsem odtrhla oči od toho dřevěného paláce a zadívala se jí do jantarových očí, zjistila jsem, že má strach. Tak jako se někdo bojí zakázaných lesů nebo žalářů, mnoho z nás se bojí Isabelle. Což také znamená, že mají i posvátnou hrůzu z její rezidence. Nechápu proč. Máme být neohrožené, tak proč... Ne, toto prostě nemá ani cenu řešit. Jen jsem si odfrkla a vydala se dovnitř. Je zajímavé, že ačkoliv sama pohrdám jejich strachem, sama jsem se otřásla, když jsem přešla přes práh.

A znovu jsem se otřásla, když jsem zaklepala na její dveře. A pak ještě jednou, do třetice, když mě vyzval její hlas, a já vešla do její kanceláře. Ta byla přecpaná různými knihami, mapami, kronikami a různými suvenýry z míst, které jsme navštívily. Ona sama, Isabelle, seděla na vyřezávané židli za mahagonovým stolem. Seděla vzpřímeně a hrdě, tak jak by pravděpodobně měl někdo jejího postavení sedět. Jen jsem se na ni podívala, a hned jsem se vedle ní cítila neupraveně a nevhodně. Na rozdíl ode mě ona totiž měla honosné černé šaty, s rozevlátou sukní a krátkým rukávem. U pasu měla dýku, kterou nám prý darovala sama Amatis a kdyby někdo už z jejího postoje a šatů nepoznal, že ona to tady vede, ještě tu byla ta čelenka.

V podstatě to byl opět kruh, který se celý třpytil a její havraní vlasy byly spletené přesně tak, abyste si tohoto kroužku moci okamžitě všimli.

Po chvíli jsem se přinutila podívat se jí i do obličeje. My vlastně pořád všem říkáme dívky, protože narozeniny neslavíme, a věk na nás nejde vidět. Naše stárnutí se zastaví zhruba ve dvaceti. Proto mě tolik překvapil pohled na ni. Ona.. zestárla. Kolem očí měla jasné vrásky, a zelené oči postrádaly ten plamen. Teď byly spíš unavené.

Zřejmě jsem na ni koukala až příliš dlouho, protože si vzdychla a prolomila to ticho. ,,Copak Catherine? Všimla sis na mně nějakých změn?" Mírně jsem sebou cukla. Na chvíli jsem snad i zapochybovala co říct, ale copak můžu říct své paní, že zestárla? To sotva.

,,Máte nové šaty?" zeptala jsem se nevinným hláskem. Nebo jsem se o něj alespoň snažila. Taky by se má otázka dala nazvat podlézáním lvl. Katie. Isabelle se ale jen zasmála. Pokynula mi, abych si sedla na jednoduchou židli naproti jejímu stolu a mluvila dál :,, No, vidím, že ty to odmítáš říct, tak ti řeknu já, čeho jsi si všimla. Zestárla jsem. Víš, cítím to, tu únavu, už několik měsíců. Už jsem příliš stará. Už to tu vedu příliš dlouho a už to nezvládnu. Víš, Lovkyně mají být čestné, a já se o to také vždy snažila, ale.. i přesto jsem udělala spoustu chyb. Spoustu špatných věcí, které jsem dělat neměla. A tíží mě už příliš dlouho. Už nesnesu tu vinu snášet déle. „