The noble huntress

10. kapitola

Catherine

Ukázalo se, že mé propočty byly správné. Do Fiory jsme dorazily další den. Díkybohu. Nemyslím si, že by to vedle něj vydržela dýl. Protože dnes jsem na Lyle seděla já. To ale také znamenalo, že on seděl za mnou. Celou tu dobu jsem jako na jehlách. Ani nevím, co čekám. Možná, že mě zezadu začne škrtit. A pak ta naše konverzace. Pořád mi není jasné, proč nás, proč mě toli k nenávidí. A taky to vypadá, že se mi to nechystá ani říct.

A pak taky... řekněme, že dnes nejsem nervózní jen z něj. Čím víc se přibližujeme k hradu, tím víc jsem nervózní. Thomas vypadal, že se upřímně baví představou, že tam dobrovolně pojedeme. A navíc odtud byli ti vojáci. A taky to, že Lovkyně chtějí pomstu... Dnes se zkrátka může stát cokoliv.

„Copak? Nervózní?" zeptal se mě posměšně Thomas. Přece bych mu neřekla pravdu. Zrovna jemu. „Měla bych?" opáčila jsem tedy vyrovnaným hlasem, který... no, moc reálu neodpovídal.

„To pověz ty mě. Jak pošetilá musíš být, když si myslí, že po tom, co vás napadli, si s vámi posadí u čaje?" to už asi posměšný tón nestačil, protože se ironicky zasmál. Mělo vůbec cenu odpovídat? Nemyslím si. Ale to by ještě nestačilo, že? Protože ono to ještě mělo pokračování.

„Hádám, že já jen můžu doufat, že s těmi šípy počkají, až já sesednu." A vtom jsem dostala přímo fantastický nápad. „Ach tak. No, možná, že počkají, když jim řekneme, že jsi naše rukojmí. Pak si jistě promluví." Sice jsem mu neviděla do tváře, ale i tak jsem poznala, jak ztuhl. „A to by dělali proč?" sice si ještě pořád snažil udržet ten posměšný tón, ale už se mu nedařilo tak dobře jako předtím.

„Nevím. Možná proto, že i když jsi naprostý idiot, tak jsi důležitý?" „A na to si přišla jak?"

„Ale no tak. To, že si idiot ty, ještě neznamená, že i já musím být blbá." Vlastně ani nevím, jak jsem na to přišla. Možná díky tomu oblečení? Jeho chování? Nebo tomu, jak mluví? Prostě jsem měla takový pocit, a protože mi ani neodpověděl, tak jsem měla pocit, že mé tušení je správné.

Očividně jsem taky tak nějak ukončila naši konverzaci, protože už jsem se nedočkala další kousavé poznámky. A nebyla jsem si moc jistá, jestli je to dobře, nebo ne. Protože teď, když už jsem se nemohla zabývat vymýšlením kousavých poznámek, zbývalo mi opět si přehrávat různé scénáře. A taky pořád v duchu počítat kilometry, které ještě zbývaly. Dvacet, patnáct, deset... Na můj vkus ubíhaly až moc rychle, až nakonec, něco po poledni, se před námi objevilo obrovské město, v jehož středu, na skále, stál obrovský, majestátný hrad z kamene. A vůbec nevypadal podle mých představ. Vždy, kdy jsem si představovala hlavní město Fiory a jeho hrad, jsem si představovala nějakou velkou pevnost, chatrné domky, zpustošenou krajinu... No prostě rozhodně ne toto.

Vypadalo to tu, jako by oživla nějaká pohádka. Jako by toto bylo to místo, kde se vyplní všechny vaše sny. Bylo to tu prostě nádherné. Co bylo ale zajímavé bylo, že mi to tu přišlo všechno povědomé. Jako už bych tu někdy byla. I když. Možná, že byla. Ve svých snech.

Upřímně, doufala jsem, že toto místo bude ve stylu „Nesuď knihu podle obalu." Zkrátka, že toto město sice vypadá krásně, ale že bude prohnilé. Že tu budou nešťastní, chudí lidé, co trpí pod vládou tyrana. Ale opět, opak byl pravdou. Nemohla bych se víc mýlit. Protože jak jsme se tak prodíraly těmi ulicemi, došlo mi, že toto je opravdu ráj na zemi.

Všude kolem nás byly různé tržnice, otevřené krámky, každá ulice voněla po pečivu, koření, květech a všude zněl smích, zpěv i hudba.