The noble huntress

17. kapitola

Thomas

Úder zprava. Úder zleva. Skrčení se. Znovu.

Mlátil jsem do panáka na cvičišti, seč mi síly stačily, ale nemohl jsem se vůbec soustředit. Nevím, čím to bylo.

No dobře. Možná vím. Možná jsem byl trošičku v šoku. Chci říct, když vidíte, jak někdo skáče z okna, tak to může zanechat trvalé následky. Ne, že by je to zanechalo. Jak říkám, jen mě to šokovalo. Pořád jsem to měl před očima.

Když už vás napadne něco tak šíleného, jako skočit z okna, čekali byste, že to bude zoufalý čin, kdy se proti němu jen vrhnete, zavřete oči a budete se modlit, abyste už byli rozpláclí na zemi. Ale to ona ne. Ona musela předvést naprosto dokonalou šipku, po které jsme se všichni vrhli k oknu. Tehdy už jsem začal být v šoku. Až doposud jsem si nijak zvlášť nemyslel, že by měla sebevražedné sklony. Ale jinak se to vysvětlit nedalo.

Pak následoval další šok. Protože místo toho, aby její tělo leželo polámané na zemi, ona se vznášela. A svoji sukni použila jako nějakou plachtu, která její pád zpomalovala. To už se asi projevila další fáze mého šoku, protože já se začal nekontrolovatelně smát. Něco takového nemohlo napadnout nikoho jiného, než ji.

A tak jsem se smál, dokud mi to nedošlo. Že ta bláhová holka s sebou nemá žádnou zbraň a čelí někomu, kdo se ji před chvílí pokusil zabít a pravděpodobně to zkusí znovu.

To už jsem se ale prodíral tím davem. Ne, že by mě nenapadlo skočit z toho okna za ní, ale... ne každý může být takový blázen jako ona. Někteří z nás dávají přednost schodům. Sice to mohla být značně pomalá cesta, ale ne tolik, když to vezmete po zábradlí. Přesně tak. Zahodil jsem veškerou svou sebeúctu, hrdost i rozum a klouzal se po zábradlí, při čemž jsem jen doufal, že mě nikdo neuvidí. I když v ten moment by mi to asi ani nevadilo.

Nechápal jsem, proč to dělám. Několikrát už jsem byl i odhodlaný zastavit se a otočit se. Vždyť ji nemám rád. Měla by to zvládnout sama. Tak proč jí sakra pořád zachraňuju zadek? A ne že bych za toho dostal alespoň kapičku zaslouženého vděku. To bude asi ono. Prostě jenom toužím po vděčnosti.

Ale pokud jsem po něm opravdu toužil, tak to zase nevyšlo. Protože i když jsem běžel tak rychle, jak ještě nikdy v životě, bylo mi to k ničemu. Protože „slečna dokonalá" se o všechno postarala sama.

Stála tam, v naprostém klidu a diskutovala s ním. Ovšem to že se s ním bavila, vedlo pouze k situaci „z bláta do louže". Nebojovali spolu. Zatím, nutno podotknout. Protože jednu věc, kterou jsem o Catherine věděl, bylo, že není zrovna trpělivá. K jejímu výbuchu stačilo opravdu málo. A on jako by to věděl, jako by věděl přesně, co má říkat a vyprovokovat ji. K boji. A podle toho úšklebku, který jí nakonec věnoval, mi bylo už předem jasné, kdo vyhraje. Trvalo to jen pár sekund, než Catherine došlo, co provedla. Otočila se ke mně a já nevěděl, co říct. Naštěstí to očividně věděla Bea. Počkat. Bea? Jak se sem dostala? Musel jsem potlačit ruměnec, když jsem si uvědomil, že mě pravděpodobně viděla, jak se kloužu po zábradlí. Asi si s ní o tom budu muset promluvit.

„Bohové. Catherine. Cos to provedla?!" Jako by mi brala slova z úst. Ano. Cos to provedla?

Věděl jsem ale, že teď není správný čas pro výčitky. Škoda už byla napáchána. A proč bych se taky staral, jestli s někým budou bojovat, a jak to dopadne? Možná, že pak já nebudu muset dělat nic.

Proti své vůli jsem se k ní ale rozběhl a chytil ji za paži. „Catherine! Co tě to napadlo!" „ Já vím. Ale když on si o to prostě říkal!"