The noble huntress

22. kapitola

Catherine

Bylo tu tolik věcí, co mě mohly varovat. A já je neviděla. Nebo jsem je možná přehlížela, nechtěla je vidět. Od začátku nás nenáviděl. Mě nenáviděl. Tak proč by nám tak rychle chtěl najednou pomoct? Což znamenalo, že všechny naše plány, pasti, všechno, všechno to ví i ostatní Saulové. Nakráčely jsme do předem prohrané bitvy.

Se zděšením jsem se neohrabaně zvedla, odklopýtala několik kroků dozadu a upustila tu dýku na zem. Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že jsem mu propadla. A nenáviděla jsem jeho. Tolik jsem ho nenáviděla. Za to, jak si se mnou celou dobu hrál, jak mě využíval. Část mě si přála, abych ho byla propíchla, když jsem měla šanci. Část mě nabádala, že to pořád ještě můžu udělat. Zabít ho. Ale další části mě se tu chtěly složit na zem a začít brečet, nebo jen odejít a zapomenout na něj. Nemohla jsem se rozhodnout. A tak jsem tak jen tak stála. Upřímně, myslím si, že bych se ani nebyla schopná pohnout. Byla jsem jako paralyzovaná.

Což dalo Thomasovi příležitost pomalu se zvednout ze země. Taky ze mě nespouštěl oči, pravděpodobně čekal na mou reakci, nebo kdy ho znovu napadnu.

„Catherine?" zašeptal opatrně a napřáhl před sebe ruce, jako by se bránil. „Catherine?" zeptal se znovu. Ale já se pořád nemohla hnout. Nevěděla jsem ani, co bych mu měla říct.

„Cat, prosím.... Můžu to vysvětlit."

Bylo to, jako kdyby na mě vzal kladivo a rozbil mou nehybnou sochu. Rozbil moji masku. Rozbil mě.

Něco se ve mně s jeho slovy zlomilo. Už jsem se nemusela rozhodovat mezi tím, co mám dělat. Najednou jsem to věděla. Musela jsem ho zabít. Ale ne bez vysvětlení.

Vší silou jsem ho strčila do prsou a on o pár kroků ustoupil, ačkoliv se nebránil. „Jak...jsi...mohl," cedila jsem na něj skrz zuby, zatímco jsem ho dál strkala před sebou.

„Celé to tvoje „pro tebe". Musím uznat, že jsi mě vážně měl," začala jsem se hystericky smát, „já husa si doopravdy myslela, že ti jde o mě. Že mě máš rád. Že mi chceš pomoct. Nemůžu tomu uvěřit."

Thomas otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel.

„A Henry? Ten v tom jede taky?!" „Ne! Jen já, ale Catherine, prosím, prosím, vyslechni mě..."

„Vyslechnout tě?! To, že jsem ti kdy naslouchala mě sem dostalo v první řadě. Ale neboj se, hodlám to napravit." Musela jsem to celé napravit. Celé to byla moje chyba. A já už viděla jen jediné východisko. Zvedla jsem svůj meč, který ležel nedaleko mě, a on následoval mého příkladu a zvedl svůj. „Prosím, nedělej to," zašeptal. Najednou. Ještě před chvílí mu nedělalo nejmenší problém se mnou bojovat, zabít mě. V čem to teď bylo jiné? Možná jsem teď byla jen víc odhodlaná.

A tak jsme se znovu dali do boje. Z mé strany zuřivějšího. Z jeho strany zoufalejšího. Ale o nic méně nebezpečného. Pokaždé, když jsem zaváhala, stačilo mi podívat se do jeho očí. Těch tmavých očí, v nichž jsem se ještě před nedávnem ztrácela. Říká se, že oči jsou okna do duše. A já se vždy snažila proniknout skrz všechny jeho štíty do jeho. Dívala jsem se mu do očí a snažila se tam dostat skrz všechny ty spletité cesty, s tolika křižovatkami a slepými uličkami, bála se, že se ztratím někde mezi a už nenajdu cestu ven.

Teď je ale rámovala černá barva Saulů. A jen ty oči mě naplňovaly neskutečně velkou nenávistí. Nevěděla jsem, co budu dělat, až ho zabiju. Až vyprchá ta zuřivost. Jestli nebudu prázdná, mrtvá zevnitř. Ale teď mě ta zuřivost pevně držela. Nebo já se držela jí? Každopádně jsem se jí nehodlala jen tak pustit. Ne, dokud nedokončím to, co jsem musela. Ne dokud ho nezabiju.