The noble huntress

5. kapitola

„Catherine?"

Možná to byl ten naléhavý tón, co mě probudil. No dobře. Sice mě probudil, ale já pořád chtěla spát. Takže i to, že jsem ze sebe vydala „Huh?" byl pokrok.

„Catherine, prober se," pokračoval ten hlas. Ale mně se prostě nechtělo. Chtěla jsem se překulit na druhý bok, abych dál mohla okázale ignorovat ten hlas, ale ono to nešlo, protože to pekelně bolelo. Celý bok mě pekelně bolel. To už mě probralo o trochu víc.

Pak jsem zaregistrovala ty hlasy. Všude kolem mě to hučelo stovkami různých hlasů. Někdo šeptal, někdo křičel, někdo brečel. Zajímavé bylo, že se nikdo nesmál. No, já bych i tak spala v klidu dál.

Ale byl to ten pach, co mě probudil úplně a který mě donutil otevřít oči. Ta vůně rzi, soli a něčeho nepojmenovatelného. Krev.

Prudce jsem otevřela oči a zjistila jsem, že neležím ve svém pokoji, ale že ležím na ošetřovně.

Tu místnost jsem moc dobře znala. Každá z nás musela podstoupit několika-měsíční výcvik i na ošetřovně, abychom se naučily ošetřovat různé rány, poznat nemoci a tak. Většinou to tu ale zelo prázdnotou. Maximálně tu byla jedna, dvě Lovkyně, co se zranily při tréninku nebo co dostaly chřipku. Teď to ale nebyl ten případ.

Celá ošetřovna byla narvaná k prasknutí. A to doslova. Dívky byly všude. Ležely na postelích, na zemi, ve výklenkách a některé se dokonce opíraly ve stoje o zeď. A každá, no alespoň valná většina z nich, měla nějaké zranění. Vypadalo to, že by se spíš těžko hledal někdo nezraněný než naopak.

„Catherine, jsi v pořádku?" Asi už bych ten otravný hlas neměla dále ignorovat, že?

Opatrně jsem se posadila a pak se chytla za hlavu, jak se mi najednou zatočila. „Co... co se stalo?" Dobře možná jsem byla trochu mystifikovaná. Dobře... asi jsem byla hodně mimo, když už i místo „mimo" říkám „mystifikovaná". Ale tak otázka byla na místě. Neměla jsem nejmenší tušení, já si nepamatovala, jak jsem se sem dostala.

„Omdlela jsi. Pravděpodobně toho na tebe bylo moc. Jednak jsi ztrácela moc krve z té rány a navíc... No... všechny nás vzalo, že Isabelle zemřela." Já, že omdlela? Tím se to asi vysvětluje. A rána na boku? Proč si nepamatuju, že bych byla zraněná?

Ale bylo to tak. Když jsem se podívala dolů, tak jsem viděla, jak se mi přes celý levý bok táhne teď už zašitá rána. Alespoň už mi dávalo smysl, proč mě tak bolí bok.

No, a jak jsem se tak dívala na ty potrhané, teď už spíš červené šaty, tak mi začal docházet i zbytek té věty. Isabelle zemřela. Předtím mě prohlásila za jejího nástupce.

Ne, ne, ne, Ne! Doopravdy toho na mě bylo moc. Část mě si přála prostě znovu omdlít. A část mě se prostě chtěla stočit do klubíčka, chytit se za hlavu a kolíbat se ze strany na stranu.

„Catherine! Bolí tě něco?!" Copak tu člověk nemůže mít ani chvíli pro sebe? Otočila jsem se, abych té osobě pěkně od plic řekla, co si myslím, když mi ale došlo, čí je to hlas, zarazila jsem se. Nebylo by dobré znepřátelit si, nebo řvát na nejstarší Lovkyni v našem táboře. Na Beu.

Řekli byste, že když je nejstarší, tak že by měla mít vrásky, šediny... Ale ona vypadala pořád na dvacet. Tmavé kaštanové vlasy měla svázané do uzlu, a jenom její šedé oči prozrazovaly její věk.

A tak místo toho, abych jí seřvala, jak jsem původně měla v plánu, jsem si jí začala vylívat srdíčko. Poslední dobou to dělám nějak často.