The noble huntress

14. kapitola

Catherine

Nervózně jsem přešlapovala po pokoji, jen proto, abych se vždy u dveří mohla zastavit a poslouchat, jestli neuslyším nějaké hlasy nebo kroky.

Je zajímavé, že jak jsem před třemi dny toužila po nějaké společnosti, teď jsem toužila po tom, abych nebyla nikým vyrušená. V posledních dvou dnech jsem zjistila, že „být vyrušená" neznamená nic dobrého.

Pořád jsem to měla před očima. To temné sklepení. Jakmile jsem odstrčila všechny stráže stranou, spatřila jsem to. Spatřila jsem ji. Byla to mrtvola. Jedné z mých Lovkyň.

Neznala jsem Sarah nijak dobře, ale takový osud si nezasloužila. Nikdo si ho nezasloužil. Celé její tělo bylo zkroucené v agónii, jak sebou musela zmítat, když ji vrah pomalu mučil. Ano, mučil. Nebo tak tomu alespoň nasvědčovaly uřezané prsty. Článek po článku. Pak měla po těle desítky hlubokých ran. A zapomněla jsem zmínit, že jí chybělo oko! Oko! To leželo opodál, stejně jako další uřezané zbytky jejího těla. Celé šaty byly roztrhané a potříštěné krví, která pokrývala i značnou část podlahy. A všechny její zbraně zmizely.

Tentokrát jsem si přála, abych omdlela, abych se na to nemusela dívat. No, nestalo se tak. A tak jsem jen klečela vedle jejího těla a vstřebávala ten výjev. Myslím, že jsem musela i křičet. Křičela jsem, protože jsem nechápala, jak to někdo mohl udělat. Kdo by byl schopný někoho tak brutálně rozřezat, kousek po kousíčku. Křičela jsem, protože to celé musela být má chyba. To já je přivedla do paláce. Křičela jsem, abych ze sebe vybil vztek. Křičela jsem v příslibu pomsty tomu, kdo to udělal. A křičela jsem, i když mě od ní někdo odtáhl, chytil za paže a když se k němu připojila Bea a snažili se mě uklidnit. Nepamatuju si, co říkali. Jediné, co jsem si pamatovala, byl ten výjev, který jsem pořád viděla před očima.

Nakonec po tom, co jsem se vzpamatovala, jsem se zeptala Bey, a pak i krále, kdo jí to udělal. Jaktože ji nikdo neslyšel křičet. Chci říct, bylo to Lovkyně! Ať už to byl kdokoliv, neměl být schopný ji porazit! A to, že to dokázal, mě značně znepokojovalo.

Taky proto jsem si zašla promluvit s Lovkyněmi, které měly vyhrazené celé jedno patro. Po tom, co jsem se ukázala být tím, kým jsem, pro ně Bea poslala.

Po tom, co jsem jim řekla, co se stalo, tak jsem ji taky řekla, že by se měly pohybovat ve skupinkách a nikam nechodit samy, že by neustále měly být ozbrojené a že se to všechno co nejdřív pokusím vyřešit. Že ho najdeme.

A nebyla jsem si tak úplně jistá, že to byl nejlepší nápad. Protože teď budou pátrat samy... A já nechtěla, aby se stalo něco někomu dalšímu.

Což se stalo.

Další den, v přibližně tu samu hodinu. Sice jsem tentokrát nedostala vzkaz, ale rovnou mi Matt zaklepal na dveře s tím, že mě má doprovodit do nějaké zapadlé chodby u kuchyně.

Pamatuju si úplně každý moment, každou větu, každé slovo.

„Stalo se to znovu?" Vím, že můj hlas zněl dost vyrovnaně. Myslím, že to bylo tím, že jsem prostě doufala, že to není pravda. Že se to nestalo. Že se mnou chce jen někdo mluvit.

Pak ale přikývl a mně se už po třetí za týden zhroutil svět. Tentokrát jsem to ale na sobě nedala znát. Viděla jsem totiž ty pohledy, jak se na mě všichni ti vojáci koukali po tom, co zemřela Sarah. Byly to pohledy, jako by se ptali „A tahle vede Lovkyně? Tohle dítě? Neměla by být vyrovnaná?"

A měli pravdu. Ovšem, že měli pravdu. Už toho bylo dost. Všech těch mých zhroucení. Musím se přestat chovat jako malé dítě. Musím jít za příklad.