The noble huntress

12. kapitola

Catherine

Když jsem se probrala, tak jsem k mému překvapení neležela na studené dlažbě na dvoře, ale v obrovské posteli s nebesy a baldachýnem, na kterém byly vyobrazeny hvězdy, nade mnou. Celý ten pokoj... byl překvapivě prázdný. Nikdo tu nebyl. Žádné stráže, Emily, Thomas... prostě jsem tu byla jen já. Už to bylo dlouho, co jsem někde byla sama. Tak dlouho, že už mi to přišlo divné. Nebo to možná bylo tím pokojem. Ten byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Přepychový.

Byl vymalován do světle béžové a ve stejném odstínu byl tónovaný celý pokoj. Zdobila ho tmavá sedačka, pár křesel, stolek, knihovna a skříň. Co se mi na tom pokoji ale líbilo nejvíc, byl výklenek u okna na protější straně. To okno mělo výhled do zahrady. A já si dokázala představit, že bych tam vydržel sedět celé odpoledne. Nebo i celý život.

Kdyby to šlo. Po mém dnešním násobném selhání jsem na něco takového ani nemohla myslet. Měla jsem být silná, místo toho jsem se sesypala jak malá holka. Měla jsem tu celou situaci vyřešit, místo toho jsem ztratila řeč. Měla jsem být odvážná, ale nebyla jsem. Něco takového už se nesmí opakovat. A především, především jsem měla být dcerou nějakého bezvýznamného rolníka, né údajnou dcerou krále.

Chci říct, není to tak, že jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, kdo je mým otcem nebo mojí matkou. Ale nikdy jsem je nechtěla hledat. Smířila jsem se s tím, že Lovkyně jsou mojí jedinou rodinou. To se teď ale změnilo. A já si nebyla jistá, jestli mě nezačnou nenávidět pro to, kdo je mým otcem.

Ale... třeba to ani není pravda, že? Třeba... ne, přestaň, napomenula jsem se. Proč bych si měla něco nalhávat. Cítila jsem to. Cítila jsem, že to byl můj otec, tak proč si dávat marné naděje. Měla bych přemýšlet nad tím, jak toho využiji. Vyjednám mír a lepší situaci pro Lovkyně. Pokud ovšem opět neztratím řeč.

Tak dobře. To už by stačilo. Musím vstát a začít řešit všechny ty problémy. A tak jsem naposledy upřela toužebný pohled po tom výklenku, než jsem odhrnula peřinu. Třeba se sem ještě někdy vrátím. Třeba.

No, každopádně mě čekal další šok. Ležela jsem tu jen ve spodničce. Moje šaty byly pryč. Neviděla jsem je nikde tady na židlích, nebo ležet na posteli... Proč mi je vlastně sundávali? Vždyť byly naprosto v pořádku. A co tu se mnou vlastně dělali? Jak dlouho jsem vůbec byla v bezvědomí? Slunce venku mi nic nenapovědělo. Vypadalo to tam přesně jako když jsem odpadla. Ale já musela být v bezvědomí dostatečně dlouho na to, aby mě sem stihli přenést, vysvléct, uložit a ještě odejít! A taky to, že jsem byla celá rozlámaná, a že jsem měla hlad mi napovědělo, že už to určitě ležím delší dobu. A to mě znejistělo. Co se mnou všechno dělali? Kdo mě vysvlékal? A doopravdy mě jen vysvlékli?

Ne, nesmím na to ani myslet. Prostě ne. Hlavně si musím najít něco na sebe. Nedopustím, aby ze mě udělali jednoduchou kořist, někoho, kdo tu bude bezmocně ležet a čekat, až se někdo uráčí přijít. Nehledě na to, jak bych se cítila, kdybych třeba před králem byla jen v ušmudlané spodničce, kterou mám na sobě už od doby, co jsme vyrazili na cestu.

A tak jsem radši zamířila k té obrovské mahagonové skříni. Čekala jsem, že bude prázdná. Přece jenom, jejich největším koníčkem očividně bylo, abych se tu cítila co nejvíc nepříjemně. A tak si dovedete představit moje překvapení, ne, ohromení, když ta skříň byla plná šatů. A ne jakých! Najednou jsem se cítila hrozně nepatřičně, nechtěla jsem si tu krásnu ani zkoušet. Cítila jsem tak ušmudlaná, neměla jsem pomalu ani odvahu se jich dotknout.

Ale tak co jiného mi zbývalo vzhledem k tomu, že teď jsem byla jen ve spodničce? A tak jsem prostě popadla první šaty, které jsem uviděla a rychle si je začala navlékat. Řeknu vám, nic snadného to nebylo. Oproti šatům, které jsem běžně nosila, vážily tak tunu. Ani jsem nepoznala, co to bylo za látku. Učily mě bojovat a přežívat, k tomu jsem žádné takové hlouposti nepotřebovala.