The noble huntress

18. kapitola

Catherine

Co jsem to provedla? Tedy, co to on provedl? Tohle celé byla jednoznačně jeho chyba. Ale nevěděla jsem, co považuji za větší chybu. Ten polibek, nebo to, jak ode mě pak utekl.

Na jeden malý okamžik bylo vše perfektní. Alespoň na chvíli jsem nemyslela na všechny ty hrůzy posledních dnů a nechala se unášet okamžikem. Bylo to vítané rozptýlení. Ale pak se najednou odtrhl a nebylo to jen pro to, aby opět popadl dech, jak sem si uvědomila, když si vypletl ruku z mých vlasů. Na jeden bolestivý moment se mi díval do očí. Ale pak se ode mě odtrhl a prostě utekl. A tak jsem tam zůstala, zmatená a samotná.

Po chvíli mi došlo, že ten polibek asi nebyl nejlepší nápad. Vždyť jsem ho nesnášela! Nebo že by ne? Přemítala jsem, když jsem si prsty přejížděla po rtech. Celá ta situace byla tak matoucí a všechno ty pocity se ve mně hromadily, až jsem je v sobě neudržela a udělala jedinou věc, která by napadla každou osmnáctiletou dívku v mé situaci. Začala jsem brečet. A samozřejmě, že přesně v ten moment někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem si rukávem utřela oči a nos, aby nic nebylo poznat a jen tiše doufala, že to není Thomas. Bylo by sice hezké, kdyby se tu objevil a třeba by nějaký malý rozhovor pomohl rozjasnit všechno, co se teď honí v mé hlavě. Protože jsem měla na práci důležitější věci. Ale nechtěla jsem, aby viděl, že jsem brečela. Takové potěšení jsem mu prostě nechtěla dopřát.

Naštěstí mě místo tmavých očí přivítaly ty světlé. „Matte?" přivítala jsem ho s obavami. Naučila jsem se, že jeho příchod nikdy, nikdy nevěstí nic dobrého. A nebyla jsem si jistá, jestli bych další smrt už dokázala unést. Což mi připomnělo, že vlastně jsem nezjistila, kdo je zabil. I když... Když o tom přemýšlela, zdálo se to jasné. Když se dokázal její útočník dostat na ples, pravděpodobně se sem dokázal dostat i předtím. A byl dostatečně zdatný na to, aby dokázal zabít Lovkyni... Však ona mu to jednou vrátí. Vlastně. Za týden, jak si vzápětí uvědomila.

„Nic se nestalo, jen vás chce vidět král," řekl po chvíli Matthew a mně došlo, že už tu nějakou tu dobu stojíme.

Zvedla jsem na něj obočí. To že mě chce vidět, není vůbec dobré znamení. Pravděpodobně mě chce za včerejšek vyhubovat. Ale jak jsem řekla. Já za to okno platit nebudu. Tečka.

„Tak to ho nesmíme nechat čekat," pronesla jsem posměšně.

Jak jsme procházeli chodbami, došlo mi, že jsem naprosto neschopná dodržet jakýkoliv slib, co si dám. Držet se dál od Thomase, protože je to někdo, kdo mě chce, nebo chtěl zabít. Koneckonců tohle všechno může být jeho strategie, jak se mi dostat pod kůži, abych mu začala věřit, a pak mě zradí. A v celém tomto bodě jsem naprosto selhala. Seznámit se se zámkem. Neznala jsem ani jednu chodbu, kterou mě právě Matt vedl. Měla jsem pocit, že mě možná vodí i naschvál oklikami, abych se tu nevyznala. Ochránit své Lovkyně. Další epické selhání. Mohla bych tu vyjmenovávat všechny sliby, co jsem si dala a porušila jsem je, ale bylo by to naprosto zbytečné. Možná bych si měla dát jen jeden, a to ten, že konečně začnu plnit své sliby.

„Matt?"

„Cože?" vzhlédla jsem udiveně k Matthewovi.

„Když jste otevřela, tak jste mě oslovila Matte."

Tak nějak jsem nechápala, kam tím směřoval. „Ano. A?"

„Nic, jen že takhle mi ještě nikdo nikdy neřekl..."

„Vážně, ani doma?"

Asi jsem zavadila o citlivé téma, protože jen něco neurčitě zamumlal a už neodpověděl. To on to načal, ne já.