The noble huntress

20. kapitola

Catherine

„Pokud nastražíme jednu past sem a druhou sem, pořád by měli volnou cestu," hádal se se mnou Thomas, zatímco se skláněl nad mapou. „Ano, ale pokud tu cestu zahradíme, dostaneme se pasti my," namítla jsem a protřela si oči. Poslední tři dny jsem nedělala nic jiného, než něco rozhodovala. Rozhodovala, kde kdo bude, kolik zbraní potřebujeme, jaká bude strategie... Jedno špatné rozhodnutí by nás všechny mohlo zabít. Někdy jsem měla chuť utéct, schovat se někde, kde by mě nikdo nenašel, schoulit se do klubíčka a nechat ta rozhodnutí na někom jiném. Postavte mě do boje. Řekněte mi, co mám dělat a já to udělám. Ale toto, toto bylo něco úplně jiného. Moc zodpovědnosti, na kterou mě ani sebelepší hodiny u Lovkyň nemohly připravit. Tehdy jsem to brala jako zábavu. S oblibou jsem vymýšlela nové strategie a nemyslela na následky. Teď jsem musela přemítat, jakou strategii zvolit, abych nejen vyhrála, ale zároveň zachránila co nejvíc z mých přátel. Přemítat, koho dám do přední linie a jestli jsem ochotna nést následky svých rozhodnutí.

A pak tu byly ty hodiny. Hodiny, které ačkoliv byly neviditelné, hlasitě tikaly nad mou hlavou a připomínaly, jak málo máme času. Nebylo ho dostatek. Ale dělali jsme, co jsme mohli. Snažili se nepromarnit ani jedinou sekundu. Věděli jsme, že nás je oproti našim nepřátelům málo, a proto jsme náš nedostatek v počtu museli vyvážit se strategií, bojovými schopnostmi a pár podvodů. Právě jsem s Thomasem stála v jednom ze stanů, který jsme postavili na cvičišti a snažili se přijít na to, kam přesně jakou past nalíčit, abychom zredukovali co největší počet jejich vojáků a zároveň měli stále cestu k případnému úniku.

Thomas... nevím, co bych bez něj dělala. Ze začátku jsem sice byla trochu skeptická, ale zoufalí a hlavně smrtelně unavení lidé, dělají zoufalé činy. Ale během těch pár dní jsem se naučila na něj spoléhat. Věděla jsem, že mi ve všem pomůže, ať už to bylo kradení zásob z hradu, stražení pastí, nebo prosté držení mě za ruku, aby mi dodal sílu. Někdy bylo tak jednoduché zapomenout na celou tu věc s Madison. Obzvlášť, když jsem s ním bojovala, protože tehdy jsem zapomínala na celý svět.

„Catherine," vzdychl a věnoval mi dlouhý, unavený pohled. Věděla jsem, co chtěl říct. Už několik hodin jsme stáli nad tou mapou a nehnuli se z místa, protože všechny jeho nápady jsem ustavičně vetovala. Jen jsem chtěla, abychom tam zítra vešli a mohli si říct, že jsme udělali všechno, co jsme mohli. A nehodlala jsem se spokojit s průměrným plánem jen proto, abychom odtud mohli odejít a jít spát. Na spánek bude dost času po tom, co se vrátíme.

„Catherine?" ozval se někdo a já od Thomase rychle ustoupila několik kroků, jak jsem si všimla, že je Matthew, kdo těkal očima mezi mnou a Thomasem. Měla bych přestat zapomínat na Madison. Jinak to neskončí dobře. Pro mě.

„Ano?" odkašlala jsem si a založila si ruce na prsou. „Král s tebou chce mluvit." Málem jsem se rozkašlala. Nebyla jsem si jistá, že oba mluvíme o tom stejném člověku. O tom, který mě od dne číslo jedna téměř ustavičně ignoroval a který mě považoval za malou otravnou skvrnku na jinak perfektně čistých botách, které ne a ne se zbavit. Ale přísahám, jestli mě bude chtít uvěznit za ty ukradené zásoby a zbraně, tak mu předvedu, jak moc otravná můžu být.

Pohled mi přelétl zpět na mapu. Pár hodin. A stále tolik práce. Nemohla jsem si dovolit teď odejít a hádat se s Henrym. „Neboj. Nějak to zvládnu," usmál se na mě Thomas a já mu věnovala vděčné pousmání, než jsem se s Matthem vydala do hradu. Napůl jsem čekala, že touhle dobou už by měl být vyzdobený růžovými pentlemi a narcisy, které vzhledem k tomu, jak velký byla Madison narcis, musely být její oblíbené květiny.