The noble huntress

4. kapitola

*Můžu vás o něco poprosit? :) Tu písničku si pusťte dvakrát. Jednou teď, a jednou až vám řeknu :)*

Používat bubny během ceremoniálu se ukázalo jako hodně hloupý nápad. Ale smutné na tom bylo to, že to všem došlo až tehdy, když došlo k útoku.

Pořád jsem stála na v čele s Isabelle, která vypadala, že pravděpodobně chystá další proslov. Všichni se soustředili na nás. V podstatě Lovkyně i útočníci. Nikdo si jich nevšiml, dokud se nepřiřítili odnikud a několik z nás nezabili.

Nechápala jsem, jak mohli prorazit naši obranu. Byla pravda, že ty bubny se pravděpodobně rozléhaly celým lesem a že jsme zrovna dnes měly oslabenou hlídku, ale to přece nebyla jediná opatření! Ještě jsme měly kouzelné zábrany a systém, který nás měl upozornit... Nic z toho očividně nefungovalo.

Problém byl v tom, že jsme na to všechno spoléhaly. Tady se pravděpodobně ukázala naše pýcha. Říkala jsem, že Lovkyně u sebe nosí vždy zbraně? Oprava. Skoro vždy. Při ceremoniálu je má málokterá z nás, natož my, co jsme se ho aktivně účastnily.

Takže byste asi řekli, že nastal chaos, že? No, opak byl pravdou. Všechny, co zrovna měl zbraň, ať už dýku, meč, luk, nebo třeba jen jehlici do vlasů se okamžitě aktivně zapojily. A ostatní se rozeběhly k nejbližším nalezištím zbraní. Do stanů, do zbrojnic, do tajných úkrytů, nebo je prostě vzaly mrtvolám. Asi usoudily, že ti už je nepotřebují.

A já? Pořád jen stála. Na moji obranu, Isabelle taky. A samozřejmě, že si tu poznámku odpustit nedokázala. „Kde jsi včera byla?" zavrčela na mě.

Výhoda pro mě byla v tom, že se na mě alespoň nekoukala. Přeskakovala pohledem po celém bojišti a pravděpodobně analyzovala situaci. No dobře, tak to nebyla moc velká výhoda. „No... já... já se byla projít." To jediné jsem ze sebe dokázala dostat, jak jsem si najednou začala uvědomovat jednu nemilou pravdu."

„A koho jsi na té procházce potkala?" pokračovala navztekaně. Vypadalo to, že celý ten její chladný postoj vzal za své. „Nikoho." Vidíte? Já říkala, že se v těch lžích zlepšuju. Možná jsem jí o tom měla říct, ale měla jsem pocit, že to nemám dělat.

„Buď mi teď lžeš, nebo jsi neuvěřitelně naivní a někdo tě sledoval." To už mi dokonce věnovala pohled. Bravo! No.. já okamžitě uhnula pohledem.. Takže je to moje chyba? Thomas mě sledoval? Ne, to přece nemohla být pravda. Ne, ne, ne. Thomasovi věřím. A ani si nemyslím, že by mě někdo sledoval. Možná by se měla zaměřit na chyby v bezpečnosti. A taky v nenápadnosti. Ty bubny nebyly moc potiché.

Každopádně, já neměla čas se tu s ní o něčem hádat. Musela jsem se připojit k boji. A tak, aniž bych jí věnovala další slovo, jsem utekla. Tolik k tomu, že už nebudu zbabělá. Na druhou stranu. Alespoň mám dobrou výmluvu.

Dobře, musím se soustředit. Kde teď seženu zbraň? Samozřejmě, zbraně, které by mi perfektně padly byly u mě ve stanu... Ale to je moc daleko. Pak je tu několik zbrojnic, ale pochybuju, že v těch se už nebojuje. V žádném případě nesmím prozradit tajné úkryty. Takže.. „Né" zaúpěla jsem potichu, ale i tak jsem se začla dívat pod sebe. Na mrtvoly. Protože ty teď poskytovaly nejbližší provizorní zbrojnici.

Tak ráda bych řekla, že jich bylo málo, a že to nebyl skoro nikdo od nás, ale nemůžu. Měla bych to brát z té dobré stránky? Vždyť žádná není. Navíc se mi ještě prohnalo hlavou staré dobré přísloví „Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší." Toto bude ještě dlouhý den.

A pak, jsem to uviděla. Jeden z mečů. Zbrkle jsem se k němu rozběhla a pak se zas prudce zastavila, protože jsem uviděla i ten obličej. Nebylo to tím, že by byl nějak zohyzděný, proč jsem najednou nemohla dýchat. Bylo to tím, že ten obličej patřil Paige. Mojí kamarádce.