The noble huntress

3. kapitola

„Nemáme být marnotratné, že? Proto nemáme ani zrcadla. Svoji krásu používáme pouze jako zbroj, ale nemáme se v ní vyžívat."

Přesně takto to Isabelle říkala, že? Dovolte mi to poupravit. My totiž zrcadla používáme. Možná jen při vzácných příležitostech, ale používáme je. A to teď je, ne? Vzácná příležitost. Ceremoniál.

Vzala jsem si proto své lepší šaty. Bílé, uplé, s dlouhým rukávem. K tomu drdol, z kterého mi padalo ve vlnách jen pár pramínků. Ten účes byl schválně. Lépe tak vynikne čelenka. Ta barva šatů také. Vlastně je přímo povinná. Tak jako měsíc je zářivě bílý.. U nás se vlastně skoro vše točí kolem měsíce.. Točí? No.. zatřepala jsem hlavou a překlopila jsem zrcadlo druhou stranou, tak, aby v něm už nebyl můj odraz.

A pak se rozezněly bubny. TY  bubny, které symbolizovaly začátek ceremoniálu. Že jdu pozdě? Ani náhodou. Já si to jen dokonale načasovala. Tak, abych přišla akorát na začátek. Myslím, že se tomu říká velké entré, ántré nebo tak něco.

Každopádně mi to docela vyšlo. Prodřela jsem se zástupem a postavila se nakonec řady zrovna když doznívala ceremonie. Šlo vidět, jak po mně všechny vrhaly udivené pohledy. Asi už nečekaly, že přijdu. No, jejich okukování vyrušil Isabellin hlas.

,,Drahé Lovkyně, sešly jsme se zde proto, abychom slavnostně uvítaly některé z vás do našich řad. Některé nás naopak za ta léta nepřesvědčily, nebo něčím změnily náš názor, a proto budou bohužel muset naše řady opustit."

Wow! Tak tomu se říká povzbudivá řeč na začátek. Nicméně, po jejích slovech jsme se jak na povel rozestoupily do dvou řad a vytvořily tak uličku. Říkám jak na povel, protože jsme to doopravdy cvičily. A Isabelle, jako patřičná vůdkyně, vlastně spíš, alespoň pro nás, něco jako královna, přišla na začátek řady, k první dívce.

Nevím, jak dlouho to trvalo, jestli hodinu, nebo hodiny, ale zdálo se to jako věčnost. Bylo nás přibližně kolem třiceti, každou jsem vídala už od dětství, a bylo to proto pokaždé, když někoho vyloučila, jaok by mě něco bodlo. Annie, Paige, Mary... spousta z mých kamarádek se nedostala mezi Lovkyně.

Nejvíc mě ale za ně mrzela ta veřejná potupa. Isabelle měla totiž ke každé dívce proslov. Říkala jim o cti, odvaze, o jejich chybách, proč je přijmou nebo nepřijmou. Přišlo mi to až moc tvrdé, když vám do očí před publikem vmetou všechny vaše chyby. Ale my jsme Lovkyně. Neznáme lítost nebo milosrdenství, že?

A pak, konečně, přišla Isabelle až ke mně. Nevím, jestli byla překvapená nebo ne, každopádně na ní nebylo nic poznat.

Dalo by se říct, že jsem se celou tu dobu připravovala na její proslov, protože kdybych to neudělala, tak na ni asi vyletím. Na můj vkus moc přeslazených neupřímných větiček.

„Catherine, víš, mám pocit, že všechny tvé přednosti jsem ti již řekla včera, a protože bych se nerada opakovala, a protože máme víc věcí na práci, řeknu jen tolik, že jsi přijata. Samozřejmě, že jsi přijata! Je mi ctí, předat ti tento kruh, který symbolizuje naši soudržnost, to, že budeme věčně bojovat, ale především, že teď patříš mezi nás." S tím mi položila na hlavu ten „kroužek soudržnosti"

A to mělo být jako vše? Párkrát jsem jen překvapeně zamrkala. Ale ne, nebylo to vše. To si jen Isabelle připravovala půdu na její další velký proslov. Tak nějak jsem tušila, že bude o mně.

„A teď můžeme pokročit k důležitější části programu. Prosím, Catherine," naznačila rukou, ať jdu s ní. Nervózně jsem si zkousla tvář, ale následovala jsem ji. Spolu jsme prošly celou tou uličkou, a já vnímala všechny ty pohledy. Překvapené, zaražené, v očekávání.. na můj vkus až moc pohledů.