The noble huntress

15. kapitola

Thomas

Byl jsem tu už od začátku celý nervózní. A při tom jsem to tu vždy považoval za takový druhý domov. Ale asi mi ten pocit přerušily ty kuše, co na mě nedávno mířily. Nehledě na to, že tu byla spoustu hostů. Hádám, že možná proto jich tu bylo tolik. Lovkyně se staly vítanou atrakcí a to, že se princezna Sophie, nebo Catherine nebo kdo-ví-jak si to teď bude říkat, znovu objevila.

Ani jsem nevěděl, že Henry měl nějakou dceru. Teda, věděl jsem to, ale taky vím, že umřela ještě když jsem byl malej a nikdo to neřešil...

A taky ani nevím, jak se vlastně ví, co se s ní tehdy stalo. Protože poslední dobou mám pocit, že tady se mnou očividně nikdo nemluví a i služky toho ví víc než já. A to už je hodně špatný.

Neviděl jsem Catherine od doby, co jsem jí donesl do její komnaty. Pak mě uzavřeli na samostatnou jednotku a nenavštívila mě ani ona, ani Henry.

Tak mi nezbylo nic jiného než zpovídat služky. I to se někdy hodí. Dozvěděl jsem se, že bych neměl lehce spát. Vím, že ten vrah vraždí zatím jen je, ale zatím. Pak se přesunou i na ty, kdo jim nějak pomáhal a to, že ten vrah dokáže zabít je, mi moc odvahy nedodává.

Kvůli těm vraždám jsem si myslel, že se ten ples zruší, přeci jenom, někdo by to mohl pochopit jako urážku na cti, ale ono ne. Takže ani už moc nevím, co vlastně oslavujeme. Jestli znovunalezení princezny nebo zabití Lovkyň, co některým ležely v žaludku.

Svým způsobem jsem i litoval, že jsem to nebyl já. Že jsem jim pomáhal, místo toho, abych je zabíjel. Něco je se mnou vážně špatně. Slíbil jsem si, že se pomstít za to, co provedly a místo toho se s nima bratříčkuju. Chvílemi jsem se i začal nenávidět. Nenáviděl jsem se i teď, za to, jak jsem netrpělivě čekal na ni, až se konečně ukáže.

Pravděpodobně milovala velké vstupy. Ples už je v celém proudu, i ta její smečka tu je, jen ona nikde není. Být tím, co to tu vyzdoboval, naštvu se. Dali si hodně záležet, aby to tu proměnili v prales. Nebo zahradu, tak by to asi nazvali. Když jsem vešel, málem jsem se začal smát. Někdo ji chtěl očividně potěšit, ale po tom, co jsem viděl, jak velkej má vztah s přírodou, no, celkem je lituju, až se jí dostanou pod ruku. Asi je zažaluje za pytláctví kytek, když mě chtěla soudit za lov.

Taky jsem měl dojem, že ze všech těch kytek chytím nějakou alergii. Vážně. Nebýt toho, že jsem tu čekal na... na to až donesou dort, samozřejmě, bych už dávno odešel spát. Začínal jsem se i bát. O dort. Samozřejmě. Co když se tomu dortu něco stalo?

Už jsem se držel, musel jsem se přesvědčovat, abych ji... teda ho nešel hledat, nešel se zeptat Henryho, nebo nedej bože Lovkyň! No, nakonec jsem byl ještě rád, že jsem to neudělal.

To když se dortík objevil na schodišti za doprovodu fanfár.

A mně se začly sbíhat sliny. Chci říct, čekal jsem, že ta poleva bude honosná, ale ona zabírala snad několik metrů. Nehledě na to, že byla asi svatební. Každopádně byla celá v bílém. A vypadala oslnivě. Ta poleva samozřejmě. Aniž bych si to uvědomoval, okamžitě jsem si začal prorážet cestu k úpatí schodiště. Bylo to, jako by byla Slunce, a já nějaké bezvýznamné těleso, které se může bránit jak chce, ale jakmile jednou vstoupí do jeho pole, neovladatelně ho to začne k hvězdě přitahovat. I přesto, že ví, že ho to může zničit, že se může spálit. Ale v ten moment mi to nemohlo být víc ukradené.

Catherine

„Catherine?" „Sophie?!" To byly výkřiky, které mě pronásledovaly už dobré dvě hodiny. Někdy byly blíž, a někdy zase dál. A já se jen klepala strachy v místnosti s košťaty a doufala, že mě tu nenajdou. Myslela jsem si, doufala jsem, že to zvládnu. Ale to jsem se mýlila.