The noble huntress

2. kapitola

Můj původní plán byl sednout si k jezírku, vztekat se a možná i vymyslet nějaký ten plán. No, nevyšlo mi to. Vždycky jsem si myslela, že na moje místo bych trefila i poslepu. No asi jsem spletla. Protože ačkoliv to nechci přiznat, ztratila jsem se. Jak duševně, tak fyzicky.

Většina lidí by teď asi hledala cestu zpět, že? Na tu louku, nebo ještě lépe. Domů. Ale, nevěděla jsem, jestli je to můj domov. Nebo jestli vůbec někdy byl. Jak můžu rozhodovat za ostatní, když se ani nedokážu rozhodovat sama? Jak za ně mám převzít zodpovědnost, jak? I když.. ono se ukázalo, že o všem rozhoduje Isabelle. Ale já jsem se prostě nemohla jen řídit jejím rozhodnutím. Vůdcem by mě být někdo, kdo to chce. Kdo v to věří. A tím jsem si já nebyla tak jistá. A ani jsem neměla moc času na to, to zjistit.

A tak jsem se sama utápěla v lítosti a bloumala lesem. A v tom se to stalo. Další nečekaná věc, kterou jsem si mohla přidat na seznam. Dnešek je čím dál tím lepší. Nebo horší. Záleží na tom, jestli to berete ironicky nebo vážně.

Každopádně, myslela jsem si, že to bude jen nějaká srnka nebo tak. A o společnost jsem neměla zájem. Chtěla jsem s tím, ať už to bylo cokoliv, spojit, a naznačit tomu, že nemám zájem. Možná zasít strach. To je sice něco co nikdy neděláme, protože my nezabíjíme zvířata. Tedy, alespoň ne pro jídlo.

Co mě ale opět překvapilo, bylo, že to něco.. se bránilo. Mělo kolem mysli hradby. A jediné, co jsem věděla, bylo to, že to není zvíře. Musel to být člověk. A Lovkyně to nebyla.

Uvažuj. Jsi v lese. Sama. V lese Lovkyň. Ty mají spoustu nepřátel. Ty se snaží Lovkyně zabít. No, tak kdo by to tak mohl být, že?

Možná bych měla utéct, možná bych měla přivolat pomoc. Možná bych měla udělat spoustu věcí, ale jediný, co jsem udělala, bylo to, že jsem si zkontrolovala a trochu popotáhla šaty, aby sahaly až na zem a zakrývaly tak to, že se tak nějak vznáším. Kromě tohoto na mně nebylo poznat, že jsem Lovkyně. Luk a šípy jsou bůhvíkde, čelenku, která symbolizuje Lovkyně, mám (nebo jsem alespoň měla) dostat až zítra, a no, která dívka v dnešní době nenosí dýku?

Asi to byla pitomost, ale jednoduše jsem se v těch několika vteřinách rozhodla neutíkat, zůstat, a.. nevím. Rozhodně doufám, že ne se nechat zabít.

A skutečně, o chvíli později jsem za sebou uslyšela kroky. Asi bych měla dostat metál za herectví, protože si myslím, že to překvapené trhnutí jsem zahrála docela dobře. No, ale po tom, co jsem se otočila, jsem docela olitovala to, že jsem neutekla. Protože ten kluk, co stál za mnou, no... tak ten měl docela vražednej pohled. A taky měl v ruce meč. A taky se díval na mě, takže bych to shrnula jedním slovem. A sakra.

Na druhou stranu bych si měla přidělit několik bodů za moji prozíravost a za můj abnormálně malý vzrůst, protože si mě hodně detailně prohlížel, a očividně hledal nějaké známky toho, že jsem Lovkyně, aby mě mohl.. Nevím. Kuchnout? Zabít? Vyslíchat? Všechno z toho bylo pravděpodobné.

Asi bych měla říct, že jsem se klepala jako ratlík a neuvěřitelně jsem se bála o svůj život, že? No, mohla, ale nebyla by to pravda. Možná to bylo tím, že jsem byla emočně otupělá nebo tak něco? Nevím, nicméně jsem stejně chladným pohledem opětovala ten jeho.

Nikdy jsem žádného muže neviděla, ale jestli byli všichni takhle hezcí, tak to potěš. I přesto, že mě pohltil svýma černýma, uhrančivýma očima, stále jsem si byla vědoma toho, jak vypadá. Byl poměrně vysoký. No, alespoň o hodně vyšší než já a většina dívek od nás. Měl bílou košili, kožený pás, kalhoty a docela slušné boty. A taky měl hodně vyrytých erbů po celém oblečení, takže byl pravděpodobně z nějakého paláce. Nedokážu určit, jestli to byl princ, nebo sluha, ale ani mě to moc nezajímalo.