The noble huntress

7. kapitola

Teď, nebo nikdy. Zhluboka se nadechnu a připravuju si v duchu svou řeč. Popravdě řečeno, když jsem v podlaze našla tu uvolněnou díru a v ní malou dřevěnou truhličku, očekávala jsem od ní něco víc. Třeba nějaké důkazy nebo tak. Ale bylo tam jen pár prázdných listin, takže mým jediným opěrným bodem se stal ten znak. Byl všude. Na každé listině, dokonce i vyrytý na truhličce. A když jsem si ho chvíli prohlížela, došlo mi, že ho odněkud znám. Měli ho na sobě TI  vojáci. Bílá růže a kolem ní ostny, znak, na který nikdy nezapomenu.

Upřímně, nikdy jsem se necítila víc zahanbeně, než v ten moment. Ten moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem celou tu dobu hledala naprosto zbytečně. Protože stačilo, abych si zapamatovala ten znak. Mohla jsem si ušetřit tolik času. Času, který mi pak scházel, a já proto musela rychle popadnout knihu se všemi erby a zeměmi a prolistovávat jí po cestě na zasedání.

Zkráceně řečeno, v knize tento erb nebyl. Nebo alespoň ne teď. Jedna strana totiž byla velice pečlivě vytržená. Ani jsem si toho zpočátku nevšimla. No, když mi na zem vypadla druhá strana, tedy ta, která s ní byla původně spojená, uvědomila jsem si to.

Z jedné strany, jsem to brala jako úspěch, že jsem na správné stopě, na druhou stranu... potřebovala jsem znát název toho království. Takže, když jsem ze zoufalosti otevřela rejstřík, hodně mě překvapilo, že ten nevytrhla. Byla pak hračka najít stranu, která chyběla a dozvědět se tak název království. Pak zbyla ta těžší část. Vymyslet plán. Ten mi ale pořád tak trochu chybí, takže budu doufat, že mě něco napadne, jak budu mluvit. Jinak jsem v pytli.

Zhluboka se nadechnu a sevřu v prstech desky knihy. Zasedání běží už dobré dvě minuty, a zatím tu na sebe jen koukáme. No, spíš já koukám na ně a oni na mě. Nebo na tu knihu. Nebo na obojí. Nádech, výdech. Ty to zvládneš, Kat.

„ Před třemi dny jsme odložily zasedání s tím, že se dnes sejdeme. Musíme totiž vyřešit otázku ohledně stěhování. Víte, že s tím nesouhlasím, nicméně s čím souhlasím je to, že se potřebujeme přeskupit. Proto navrhuji, aby většina Lovkyň opustila tábořiště a vydaly jsme se na cestu. Už tu jsme až příliš dlouho. Přeci se nestaneme pouhou legendou! No, a během naší cesty, jako první bod, navštívíme toto království."

Během toho, co mluvím, otevřu knihu, tedy ten rejstřík a zabodnu prst na příslušné místo. „Fiora." Pronesu to jedno slovo se vším odhodláním a pak pozorně pozoruji každou tvář, abych zachytila každý záchvěv emoce v jejich obličejích. Ve většině vidím zmatenost, vrhají na mě tázavé ohledy, jiné se tváří znuděně nebo mají kamenný obličej. Ale u jedné nebo u dvou na pár sekund zahlédnu ten záblesk poznání v jejich očích. Rozhodnu se ale raději to nějak nekomentovat. Není na to ani čas, a ani nemám chuť se s nimi hádat.

Po tom, co jim dám chvíli na vstřebání, pokračuju. „Říká vám tento název něco?"

I přesto, že jsem si jistá, že nejméně tři tento název znají, že něco ví, všechny mlčí. Možná proto, že už je příliš pozdě. Pokud by o tomto království něco věděly, znaly jeho erb, a neřekly mi to, mohla bych je potrestat. A to žádná riskovat nehodlala.

„Leah, mohla bys prosím donést mapu?" Zatímco Leah šla se zakaboněným výrazem splnit moji prosbu, já pokračovala. „Takže, abych vám vytvořila jasnou představu. Fiora je království. To už pravděpodobně víte. A v erbu mají bílou růži. Bílou růži a ostny."

Jedna, dvě, tři... počítala jsem sekundy, než to všem dojde. Přes tři jsem se nedostala. Po těch třech sekundách ticha, vypukla neskutečná vřava. Dívky se dovolávaly po spravedlnosti, boji, krvi...