The noble huntress

24. kapitola

Catherine

Jakmile jsem otevřela oči, oslepilo mě tak jasné světlo, že jsem je raději zase rychle zavřela. Jasné světlo? Bohové. Já vážně umřela. Emily mě zabije. Počkat. Ona už mě vlastně zabila. Přece mě nezabije po druhý.

A pak přišla ta hrozná bolest hlavy. Nečekala jsem, že můj trest za všechny mé hříchy bude věčná bolest hlavy. Čekala jsem... něco víc originálního?

„Ne. Ne. Ne. Beru to zpátky! Omlouvám se. Beru tu bolest hlavy" poslala jsem bohům, co měli čas poslouchat mé reptání, neslyšnou prosbu, jak mě začalo bolet celé tělo.

Celý život jsem si myslela, že až umřeme, budeme mít věčnou slávu, budeme s Amatis. Rozhodně se nikdo nezmiňoval, že dostaneme nějaký trest, i když jsem zemřela při záchraně nepřítele. Hmm. Asi bych si o tom měla s někým jít promluvit. A taky se tu porozhlédnout.

Opatrně jsem otevřela jedno oko, a jakmile jsem si přivykla tomu světlu, rozprostřela se nade mnou blankytně modrá obloha s naducanými obláčky. Okamžitě jsem v šoku otevřela i to druhé oko a nesouhlasně jsem se na ten výjev mračila. Mohlo by to tady být ještě větší klišé? Nemyslím si.

„Catherine?" ozval se hlas někde u mé hlavy. Úžasné. Jednoduše úžasné. Člověk umře a ani ne deset sekund po tom ho stejně otravují. Kde je ten věčný klid a mír, hmmm?

A pak mi můj úžasný výhled zastínil Thomasův obličej. Trvalo mi pár sekund, než mi došlo, co se muselo stát, než jsem na něj začala chrlit všemožné nadávky, které ovšem z mého vyprahlého hrdla zněly jako: „ Grrr. Aghr. Err." Což jsem si ovšem uvědomila až po tom, co jsem uviděla jeho starostlivý výraz a okamžitě jsem se odmlčela. No ještě mi povídejte, že se tu nesmí mluvit. Nebo se tu jen nesmí mluvit sprostě? To by dávalo smysl.

A tak jsem si odkašlala, zhluboka se nadechla, ačkoliv jsem měla pocit, jako by ten vzduch probodával mé plíce tisícem ledových bolestných jehliček a zkusila to znova. „Ty blbče." Nejradši bych těm slovům dodala na významu tím, že bych ho praštila, ale to by mě nesmělo tak pekelně bolet celé tělo. Pekelně bolet. Ach, jaká to ironie.

„Chceš mi říct, že jsem kvůli tobě umřela a tobě se přesto podařilo nechat se zabít?" I když mě každé to slovo fyzicky bolelo, podařilo se mi tu větu nějak úspěšně říct. Aspoň doufám, že mi bylo rozumět, protože on se tvářil ještě nechápavěji, než předtím.

„Catherine."

Aha. Asi už to chápu. Mě bolelo celé tělo a on mohl říkat jen moje jméno. Ale vážně, jak bohové, ti bohové ty tresty vymýšlejí? To jako někde mají soutěž, kde vymýšlí ty nejhloupější tresty? A jestli ano, mohla bych se připojit? Něco mi říkalo, že by mi to vážně projasnilo celou tu budoucnost tady.

„Ty jsi ale neumřela." Pronesl to s takovou vážností a znepokojením, že jsem se na malý okamžik doopravdy zarazila. Než jsem se slabě rozesmála. A to i přes to, že jsem se malinko spletla s tím jeho trestem. Nicméně bych pořád ráda šla do tý soutěže. Nejlepší vtip dneska, vážně.

Thomas ale jen zkrabatil obočí a přiložil mi ruku na čelo, jako by si myslel, že blouzním v horečkách. A při tom to byl on, kdo tady popíral skutečnost. Pak mi přiložil k ústům sklenku s vodou. Nikdy bych nečekala, že po smrti je potřeba jídlo a voda. Vlastně tu není nic, co bych čekala, tak nechápu, jak mě taková hloupost vůbec mohla rozhodit.

„Cat, přísahám, že neumřel ani jeden z nás, dobře?" snažil se mě přesvědčit, zatímco mi pomáhal se zvednout do sedu, abych mohla vidět víc, než... modrý strop, jak mi nedlouho po té došlo, když jsem začala rozeznávat jednotlivé věci. Byla jsem opět ve svém pokoji na Henryho hradu. A pokud bohové vážně neměli nějaký extrémní černý smysl pro humor a zvážím-li, že mě bolela každá část mého těla, pak tu doopravdy mohla být reálná šance, že jsem ještě pořád naživu?