The noble huntress

6. kapitola

Stála jsem tam. Na tom pódiu a osvětloval mě ten plamen. Hledělo na mě tolik lidí. Trochu mě to znervózňovalo. Část mě se chtěla ošít nebo utéct. Nejlépe jít hledat nějaký důkaz. Protože už mi nezbývalo moc času. Cítila jsem to. Cítila jsem ty pohledy, jak za mnou, po stranách mého „trůnu" stála Rada. Měly navrch a věděly to. Sice nevěděly, co dělám, ale dokázaly to poznat z mého zoufalého pohledu, který se den ode dne prohluboval.

A jak jsem tam tak stála a hleděla na ně, hleděla na místo, kde jsem vyrostla, vzpomněla jsem si na nedávné zasedání Rady. První, kterého jsem se zúčastnila, ale zatím taky mé nejhorší.

„To nepřipadá v úvahu!" zakročila jsem. Upřímně, myslela jsem si, že bude stačit, když tady budu sedět, v tom křesle, v tom obrovském křesle, a budu mlčet. Ostatní by určitě pochopily, proč mlčím. Byla to pro mě novinka. Oni v tomto byly zběhlé a o všechno by se postaraly. Ale po tom, právě pronesla Leah, to nešlo.

A to jsem si myslela, že zrovna ona bude mít rozum! Vždyť má přece patřit mezi starší. A jak jsem se tak rozhlížela kolem dokola, tak většina vypadala, jako že by to docela i uvítala.

Celá rada se skládala z patnácti dívek. Sedm starších, sedm mladších, jedna kronikářka a já. V podstatě oni hlasovaly a já měla právo veta. Ale... vždy tu je nějaké ale.

No, každopádně, jsem prostě musela zakročit! Její návrh nepřipadal v úvahu. Nebo alespoň ne pro mě.

„Zdá se, že to nechápete. Oni nás našli! A dokázali zbořit naši obranu. Teď už všichni ví, kde jsme, ví jak nás porazit, ví všechno! Musíme se přemístit. Přestěhovat se někam, přeskupit se, zesílit. Tady jsme hodně na ráně. A jsme oslabené."

Přiznávám, že něco na tom bylo. Ale stejně jsem si stála za svým.

„Ale toto je náš domov, přece ho neopustíme." Dobře, asi jsem ve své argumentaci mohla být lepší, ale to bylo to hlavní. Toto je můj domov. Odmítám, prostě ne, nechci ho opustit.

„Aha. Takže se radši necháte zabít? Necháte zabít nás všechny?! My nemáme domov. A je už pravděpodobně načase změnit místo. Už se z nás pomalu stává legenda. Nic se tu neděje a nemáme ani šanci plnit své poslání!"

Ta tomu dala. Nejlepší způsob jak někoho přesvědčit je, když celou situaci zveličíte, a pak z nás uděláte ohrožený druh, jedinečnou legendu. Ovšem, že jsem je nechtěla zabít!

„Možná prostě plníme svou práci až příliš dobře. To není chyba. A na výpravu můžeme vyrazit i tak. Myslela jsem, že Lovkyně se nevzdávají. Že jsou neporazitelné a nikdo je nezastraší. Asi jsem se spletla, že?"

Doufala jsem, že jsem alespoň trochu nahlodala. Ale ono to tak nevypadalo. Až teď jsem si vlastně uvědomila, jak otřesené z toho byly. I já z toho byla otřesená, ale... takhle to přeci nejde! Celý život jsem slýchala, jak jsme neohrožené, nic nás nezastraší... No... očividně to byly jen historky. Každopádně Leah měla v jednom pravdu. Sakra, že se musíme přeskupit a zesílit!

No, jak jsem tak na ně hleděla, bylo mi jasné, že pokud budeme hlasovat teď, tak budu silně přehlasovaná. A právo veta, právo rozhodnutí, právo posledního slova mám jenom v případě, že budu mít pádný důvod. A myslím, že s důvodem „je to náš domov", by mě snadno odklidily.

A snad to byl ten moment, ten moment, kdy jsem si uvědomila, že už to nemůžu odkládat. Celé ty tři dny jsem se tak vehementně vyhýbala Isabellině kanceláři, že ani vlastně nevím proč. Možná jsem se bála těch vzpomínek, kdo ví.