The noble huntress

9. kapitola

Thomas

Ehm, co? Catherine? Takže... takže to není Sophie?

Nechápal jsem to, než jsem si uvědomil, jak moc, moc velký jsem idiot. Za tu dobu, co jsem jí tehdy viděl mi stihla nalhat tolik věcí, že jsem překvapený, že mě vůbec ještě překvapuje, že se nejmenuje Sophie.

A navíc byla pěkně vypočítaná. To jsem zjistil záhy. Vlastně hned po tom, co mi oznámila pro mě další novinku, vystartovala po mně i s mečem. Tak rychle, že jsem měl problém sotva i uskočit.

No, tohle bude dlouhý souboj. Upřímně, nečekal jsem ani, že ten meč udrží, natož aby se s ním po mně ohnala s takovou silou. Vždyť byla tak malá!

A zuřivá. Nebo ne zuřivá... spíše zbrklá. A to není hezká vlastnost. Dalo by se říci, že se jí může stát i osudnou. S touto myšlenku jsem se po ní se zašklebením ohnal zpět. A dalo by se říct, že tak započal souboj mečů.

Možná bych měl říct, že to nebylo tak jednoduchý, jak jsem čekal, že byla celkem dobrá. Ale to bych lhal. Bylo téměř nemožné dostat se k ní. Ona nevypadala, že by byla unavená, že by jí dělal problém bojovat s těžkým mečem už dobrých deset minut a místo vzteklé masky nasadila uklidněnou.

Vždyť ona ani nevypadala, že to bere vážně! Spíš, jako by si hrála. Připadal jsem si jako buran, jak jsem sledoval její pohyby. Vypadalo to, jako by tančila. A já měl co dělat, abych ji stíhal. Občas jsem měl i chuť se na to všechno vykašlat a jen ji sledovat.

A tak jsem radši udělal to, kvůli čemu jsem se předtím té... Sophie, Catherine nebo jak se to jmenuje, poškleboval. Nechal jsem se pohánět zuřivostí. Nebylo to zas tak těžké, jak by se zdálo. A taky se tím docela vyrovnaly síly. Myslím, že tou změnou byla trošku překvapená. Těžko říct.

Zabij ji, musíš ji zabít! Opakoval jsem si to pořád dokola, jako nějakou mantru. Ale... ono to moc nefungovalo. Ať jsem se snažil sebevíc, ona byla stejně dobrá jako já a já měl co dělat, abych se vůbec vykryl, natož útočil. Snažil jsem se prostudovat si terén, nějak ji přelstít, ale ono to prostě nešlo. Ale bylo mi jasné, že jestli ji v blízké době neporazím, tak porazí ona mě. Už jsem byl celkem unavený a určitě už jsem vypotil malý rybníček. To zvládnu.

Catherine

Sakra, nebylo to tak lehké, jak jsem si myslela. Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila ho nějak rychle porazit. No, porazit. Asi spíš zabít. Ale i to je porážka.

Docela mě uráželo, jak rychle se oklepal z těch všech novinek. Vždyť ani nevypadal, že by se ho to nějak zvlášť dotklo. A já husa si myslela, že pro něj ta naše chvilka něco znamenala. No, očividně ne.

A tak jsem se radši snažila, snažila tak jako nikdy, navíc, to byl můj první souboj jako oficiální Lovkyně. A pomalu mi začalo být jasné, že čestně nevyhraju. Byl stejně dobrý jako já. No tak, vždyť už vypadá unaveně, doraž ho! Nutila jsem se ke každému pohybu, i když bych se nejraději svalila na tu louku a odhodila ten meč někam daleko. Nebo se prostě můžu svalit, třeba ho tím mečem zasáhnu. Ale pak bych byla beze zbraně. A moc dobře vím, jak nenávidí Lovkyně. Zabil by mě. No, řekněme jen, že se na to cítím až příliš mladá.

„Stop! Přestaňte!" to křičela Em. Ale proč? Útočí na nás někde Thomasovi vojáci? Byla to past?

Asi ne. To jsem usoudila podle Thomasova výrazu. A přestali jsme? Tak nějak. Ale pořád jsme se točili v kruhu, propalovali se očima a čekali, až jeden nebo druhý zaútočí.

„A to proč?" zavrčel na ni Thomas, a bylo to, jako by mi bral slova z úst. Ano, proč?

„Protože je to nesmyslné. Jen plýtváte časem. Brzy oba dva odpadnete."