The noble huntress

16. kapitola

Catherine

V jednu chvíli jsem v náručí Thomase, a v druhé mě Thomas přišpendluje k zemi. Měla bych ho odstrčit, všichni na nás určitě koukají... Ale... jsem uvězněná v té chvíli, kdy na mě pohlédne a já se utápím v jeho tmavých očích. Mohla to být kouzelná chvíle, nebýt toho jeho pohledu. Vypadá, jako by byl k smrti vyděšený. A to mě donutí se probrat. Asi to nebyl akt čiré vášně. Tak proč tedy?

S poněkud zklamaným protočením očí ho chci od sebe odstrčit, což ale není potřeba, protože on už je dávno na nohou a stojí zády ke mně v ochranitelské pozici. Co se tady sakra děje?

Chci se zvednout, ale pak mi dojde, že to asi nebude možné, vzhledem k tomu, že moje šaty váží asi tak tunu. Tak se jenom zvednu na loktech a sleduju Thomase se zdvihnutým obočím.

Ještě chvíli nade mnou takhle stojí a sleduje dav, než se na mně zase otočí s poněkud zklamaným pohledem v očích a pomáhá mi na nohy.

Nejraději bych pronesla nějakou trefnou poznámku, ale všichni ti lidi, co na nás teď koukají, mi vhánějí ruměnec do tváří. I když... si tu nikdo nešeptá a nikdo se nehihňá ani nic. Mají podobný výraz jako Thomas. A vlastně se ani nekoukají na mě, jak si vzápětí uvědomí. A tak udělám groteskní otočku za honbou po tom, na co se všichni tak koukají.

Už skoro dojdu k názoru, že se snad všichni zbláznili, ale pak zahlédnu ten stříbrný záblesk a zůstanu stát jako zkoprnělá. Protože ten výjev se sem tak nehodí.

Protože ve sloupu je zabodnutý nůž na krájení dortu.

A to nedává žádnou logiku. Jak se tam ten nůž vůbec dostal? Nejsem tak hloupá, došlo mi to. Že ten nůž po nás – spíš po mně – někdo hodil a Thomas mi pravděpodobně zase zachránil život tím, že mě strhl. Je to celé vlastně poněkud dojemné. Nečekala bych, že mě přede všemi těmi lidmi bude takhle bránit.

Já spíš myslela fakt, že se ten nůž neodrazil. Jaké monstrum ten nůž muselo vrhnout, aby se tam dokázal i zabodnout?

A pak jsem dostala přímo úžasný nápad. Podívala jsem se po všech těch lidech, uhladila si šaty a byla jsem připravená.

Pomalu jsem přešla k onomu sloupu a vytáhla ten nůž. Na moment jsem se bála, že snad nepůjde ani vytáhnout a já budu pro posměch. Pro větší posměch, než už jsem teď. Ale já jim ještě ukážu. Několikrát jsem ho obratně převrátila v prstech a pro větší úspěch jsem ho mrštila bez jediného mrknutí oka. Jak jsem čekala. Daná osoba ho chytla. A já si mohla úlevně oddychnout.

Celé toto divadýlko bylo naprosto zbytečné. Jakmile jsem viděla ten úhel, pod kterým byl ten nůž vržen, věděla jsem, odkud ho ten někdo musel vrhnout. Taky mi bylo jasné, že nemohl jen tak utéct. To by bylo až moc nápadné. Mnohem jednodušší a nenápadnější je zůstat na tom daném místě a přizpůsobit své chování ostatním. Ale... nebyla by to taková zábava. Chtěla jsem všem předvést, čeho jsem schopná. Předat všem vzkaz, že není radno si se mnou zahrávat. Možná, že jsem tím ztratila drahocenné sekundy na dopadení útočníka, ale... stálo to za to.

Jak se dalo čekat, ta osůbka v kreativním kostýmu spočívajícím v kapuci přes obličej se okamžitě obrátila na útěk.

Jak já ty šaty milovala. Ne, nesnášela jsem je, ale celkem se mi hodily na prodírání davem. I když na běhání zas tak praktické nebyly. Proto jsem přišla s něčím mnohem víc efektivnějším. Zpomalila jsem do ladné chůze a nasadila oslňující úsměv. Lidé pro mě vytvořili uličku, jak ustupovali ze strachu. A já se konečně cítila respektovaná. Cítila jsem ten strach, co ze mě měli a poprvé za celý večer jsem se necítila jako oběť.