*Clare * : Avengers

2.kapitola : Kdo? Co?

Viděla jsem Pietra a Wandu! Každý jsme byli zavření v samostatném skleněném boxu. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Pietro neuvěřitelnou rychlostí narazil do skla a obličejem po něm sjel až k zemi. Ležel tam jako mrtvola, ale po chvíli se zase zvedl a složil hlavu do dlaní. Já jsem se na něj snažila zavolat ale sklo bylo zvukotěsné. Bouchala jsem na sklo. Opět marně. Asi 30 metrů ode mne měla svůj boxík Wanda. Kolem ní létalo červené cosi. Asi nějaký provázky magie nebo co. U ní jsem ani nezkoušela volat, dopředu jsem věděla že to je marné. To mě totálně rozsekalo. Spustil se mi potůček slz. Najednou se mé slzy vznesly. Levitovaly mi nad rukou... Byla jsem zmatená. ,,Co se se mnou sakra děje'' zakřičela jsem z plných plic. Zase mě nikdo neslyšel! ,,Klid holka je to jenom halucinace! Není to pravda! Mám vysokou horečku! Tohle není možné." uklidňovala jsem se a upadla na zem. Neměla jsem žádnou sílu ani energii. Smotala jsem se do klubíčka a usnula.

-o pár hodin později-

Zbudila mě obrovská rána a padajícího skla. Začala jsem panikařit. Co když se něco stalo Wandě a Pietrovi. To bych nepřežila. Pootevřela jsem oči. Zmocnil se mě strach a ten mi nedovoluje otevřít je úplně. Najednou jsem v hlavě uslyšela známý hlas, který říkal ,,Všechno je dobré Clare. Nemusíš se ničeho bát. Teď otevři oči! " Okamžitě jsem se přestala bát a otevřela jsem je. Za sklem stála Wanda s Pietrem! Oba byli zdraví a byli v naprostém pořádku! Jak mě se ulevilo! Wanda se napřáhla a ta červená energie rozbila sklo jako nic! Byla jsem volná! Po dlouhé době svázanosti jsem byla opět volná! Jsem neskutečně šťastná, že jsme všichni spolu a zdraví. Spočinuli jsme v objetí, které však netrvalo moc dlouho, jelikož kolem nás napochodovali zřízenci Hydry. Můj šťastný výraz rázem zmizel. Byli jsme opět v pasti. Ani jsem se nestačila rozkoukat a už nás každého odváděli do jiné cely. Přivázali mne za ruce tak že jsem špičkami jen tak tak stála na zemi. Moji ,,hlídači" se mi normálně vysmívali do očí, proto jsem se rozptylovala koukáním z malého okýnka co bylo nad jejich hlavami. Snažila jsem se nevnímat ukrutnou bolest, kterou zaviňovala utažená pouta a jejich posměšky a nadávky jsem se také snažila ignorovat. Najednou jsem zahlédla cosi mihnout se před mým okýnkem. Mělo to zlato červenou barvu a bylo to nesmírně rychlé. Bála jsem se. Chtěla jsem jim to říct, ale co když to byla moje záchrana? Nechtěla jsem to pokazit.  Znenadání se celou budovou rozlehla hlasitá rána. Někdo zavolal ,,Prolomili ochranný štít! Vypusťte naší tajnou zbraň!" Chlápci se ke mě vrhli a odpoutali mne. Ani jsem nestačila zareagovat a už mě táhli někam pryč. Šli jsme celkem dlouho, ale nevěděla jsem kam, protože mi opět zavázali oči. Znenadání mě vyhodili na mráz a jenom řekli ,, Zabij je!" to bylo vše, zavřeli za sebou dveře a mě nezbylo nic jiného než si rozvázat oči a rozběhnout do lesa. Běžela jsem a běžela. Kolem mě jezdili tanky se znaky Hydry a proti nim bojovali divný lidi. Na chvíli jsem se zastavila, což byla velká a má doufám, že ne osudná chyba.  Něco mi velkou rychlostí vrazilo no nohy a já se skácela k zemi. Byla to teda pořádná pecka. Není moc příjemné dopadnout na zmrzlou zem mezi stromy. V tu chvíli jsem myslela, že jsem mrtvá, věřte, že jsem chtěla být. Měla jsem pocit, jako by ke mě někdo přicházel a měla jsem pravdu. Nademnou se skláněl...

Tak to je konec dnešní kapitoly. :) Doufám že se vám líbila :3 Kdo myslíte, že se sklání nad Clare??? :))) To se dozvíte v další části. Zanechte hvězdičku a nějaký pěkný koment :) Mám vás ráda! Jullisek :*