*Clare * : Avengers

15. kapitola: Ach ne...

 -flashback-

**Melania**

Šla jsem domů z kanceláře. Cestou jsem si dala mé oblíbené kafe ze Starbucks a celkově jsem si dnes chtěla dát trochu rest day, jelikož jsem toho měla za celý týden dost. Otevřela jsem dveře a uviděla jsem běsnící Clare. Zeptala jsem se  ,,Ahoj tak jak si dopadla u doktora?" Ona se na mě nepříčetně až vražedně podívala a já věděla že asi nebude něco v pořádku. Něco na mě křičela, ale já jsem jí moc neslyšela. Najednou se vše okolo mě začalo mrazit a ona se na mě vrhla. Vůbec jsem to nečekala. Jedním ledovým šípem (nebo co já vím co to bylo) mě zasáhla a mě se podlomila kolena. Sesunula jsem se k zemi a koukala do stropu. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Tělem se mi rozlévala neskutečná zima a já se nemohla nijak zahřát. Bylo to hrozné. Snažila jsem se jí zeptat jako co to vyvádí, ale nešlo mi mluvit, jako kdyby jsem usínala, ale zároveň bych mohla vnímat. 

Pár vteřin se nic nedělo, já si jen tak ležela a nic. Nikdy jsem si nepředstavovala jak umřu, ale toto by mě ani ve snu nenapadlo. Po tváři se mi začaly koulet slzy, byly ještě studenější než zbytek těla. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhla Clare, která stála kousek ode mě. Koutkem oka jsem ji zahlédla jak ke mě kráčí a s nenávistným usměvem se ještě jednou napřahuje a najednou mnou projela bolest. Začaly se mi zavírat oči. Nechtěla jsem usnout, ale moje tělo mě neposlouchalo. Zavřela jsem je. Pouze pár sekund jsem tu temnou černotu viděla. Za pár okamžiků jsem upadla do snění. Tělem mi projelo příjemné teplo...  Tak takhle to vypadá...

-konec flashbacku-

**Clare** 

Nevěla jsem co se se mnou stalo. Měla jsem po rukách omrzliny. Musela jsem vypadnout, nemohla jsem tu zůstat po tom co jsem udělala. Byla to moje nejlepší kamarádka a já jí zabila! Zabila jsem mou nejlepší kamarádku!!! Co jsem to za člověka! A jsem vůbec ještě člověk? Spíše se ke mě hodí označení monstrum. Ano monstrum... Nenápadně jsem se snažila vyplížit z domu. Dveře byly zmražené. Ach ne... Měla bych jí pomoc a neutíkat jako naprostý zbabělec, ale co kdybych jí ublížila ještě víc. Ne to nejde... Musím pryč.... Ale nemůžu. Nemůžu je tu všechny nechat.

**Tony**

Nemohl jsem skoro dýchat. Po smrti mého otce a matky mi nikdo jiný nezbyl. Nemůžu o ní přijít, aspoň ne takhle... Rozhlédl jsem se po místnosti a hledal něco čím bych ji mohl přikrýt. Opatrně jsem jí zvedl a položil ji na pohovku a přikryl jí dekou, která ležela opodál. Jako ne že by se někdo obtěžoval mi s ní pomoct. To ne, že... Měla úplně ledovou kůži a její hnědé vlasy zbělaly. Toto nebylo pouze kdejaké prochlazení, ale toto byla magie z jiného světa...  

Snažil jsem se jí co nejvíce zahřát. ,,Jarvisi zkontroluj životní funkce!" křiknul jsem směrem ke stropu. ,,Žije pane, ale má nebezpečně nízký tlak, takže by jste si se záchranou měl pospíšit!" ozvalo se. To mi úplně stačilo, že jsem věděl že není mrtvá. Musím začís jednat a něco rychle vymyslet. 

Napadla mě jediná věc a to zavolat Thora. Sice mi to nedělalo velkou radost, ale přece jenom on má větší zkušenost s ,,mimozemskými kouzly" . Sice nemám záruku, když se tu už přes měsíc neukázal, ale za pokus nic nedám. Řekl jsem Pietrovi ať mi jí pohlídá, než se vrátím.  Vyšel jsem ven opět mou tajnou chodbou vedoucí z dílny a.k.a laborky. No prostě jsem zavolal do nebe, no co jsem měl asi dělat. Nečekal jsem moc dlouho a za chvíli vedle mě stál Thor.

 Vylíčil jsem mu celou situaci. Ani se neobtěžoval jít mou chodbou a zmražené zveře rozrazil. Ano rozrazit, že mě to nenapadlo dříve...  On nenávistně přejel pohledem po sourozencích. Asi byl dost naštvanej, tak jim radši nic neříkal. Ani se mu nedivím. Přiběhl rychle k pohovce a prohlédl si mou zmraženou sestřičku. ,,Jak dlouho už takto je?" zeptal se s lítostí v hlase. ,,Nevím, ale musíme pohnout, jelikož jí asi zachvíli vypoví srdce a to nechceme.." Na chvíli se zamyslel a poté se zeptal ,,A čím jí to udělali?" Pokrčil jsem rameny v tom se ozvala s ubrečeným hlasem Clare ,,To jsem byla já, vůbec jsem nevěděla co se se mnou stalo, nemohla jsem se ovládat a najednou jsem udělala toto, já opravdu nechtěla. Je toho na mě moc a já se prostě neovládla... Chtěla bych vám pomoct, ale nevím jak,  jenom co by se vám mohlo hodit, že  nás Strucker stvořil pomocí takového modrého kamenu. Sice vám to není k ničemu platné, ale i tak.  " Otočil jsem se na ní a rázně  jsem řekl  ,,Děláš si ze mě srandu! To jsi nám to nemohla říct dříve! Ten kámen jak ty říkáš je žezlo, které nepochází z naší planety..." Zmocnila se mě bezmoc, stejně tak jako když jsem přišel o rodiče. ,, Toto tady nevyšeříme. Musím ji odnést na Asgard, jednině tam by jí mohli pomoci." navrhnul Thor, kývnul jsem na souhlas. Pomalu jsem Mel zvednul a předal mu jí do náručí. Její tělo bylo prokřehlé a tak zranitelné. Sice jsem nebyl nadšen, že jí někdo musí odnést na druhý konec vesmíru neznámo kam a také  nebylo zaručeno, že tuto cestu přežije, ale jestli je toto jediná šance na její přežití, tak toto riziko podstoupím. Vyšli jsme ven. Naposled jsem jí pohladil po vlasech. Po chvíli zavál trochu vítr a já zůstal stát na příjezdové cestě sám a v dešti...

Tak doufám, že se vám kapitola líbila! Ano vím, že jsem více jak třičtvtě roku nevydala jedinou část, ale abych pravdu řekla, neměla jsem žádnou inspiraci a moc se mi do toho nechtělo... Ale jsem zpět jej :D Ještě bych se chtěla omluvit, za to že kapitola není nic moc, ale musím se do toho psaní opět trochu dostat.  Tak co? Myslíte, že Mel přežije? A co se stane s Clare? To se dozvíte v dalších kapitolách!!! Můžete mi tu nechat nějaký komentář a nebo dát hvězdičku, za to bych byla moc ráda. :) Mám vás ráda Jullisek :*