*Clare * : Avengers

19. kapitola: Klid před bouří

**Mel**

Tak moc jsem chtěla jít domů... Tak moc. Ale nešlo to. Mezitím co jsem spala se stalo něco strašného. Bifrost (nebo jak se ta věc jmenuje) byl zničen. Thor měl nějaké neshody se svým mladším bratrem. V tomto ohledu se mi moc nesvěřoval. Jsem vůbec ráda, že svého bratra zmínil. Neměli takový dobrý vztah jako já s Tonym. Také bylo vidět, že se mu o tom těžko mluví, po tom co se všechno stalo. Nechtěla jsem být moc vlezlá. Nicméně aspoň můžeme být trohu více spolu.

Chodíme na dlouhé procházky. Je krásné být takhle někde v klidu, bez toho aby na vás někdo nepřetržitě útočil... Mrzelo mě ale, že jsem se nemohla vidět s bratrem, moc mi chyběl. Nikdy jsme nebyli takto dlouho od sebe, od smrti našich rodičů. Musí tam být tak sám a ani neví, jak to se mnou vypadá. Asgard není, jak se zdá, vybaven moderními telekomunikačními vymoženostmi.

**Steve**

Jak mi to mohla udělat. Já jí bezmezně věřil. Nechtěl jsem si připustit jak moc trpím. Měl jsem vztek na celý svět, věřil jsem jí. Ani neřekla s kým to dítě má.

-o pár týdnů později-

Zaměřuji pouze na práci, nechci se totiž znovu v někom zklamat. Beru si i mise navíc, neříkám, že vždy jsem potřeba, ale jakmile to nandám nějakým teroristům, hned zapomenu na těžkosti života.

Zrovna nedávno jsem byl na misi v Lagosu, mise šla podle plánu, ale následky už tak dobré nebyly. Wandě se trochu nepovedl jeden z útočných manévrů. Bohužel hodně lidí zemřelo.

Za toto nejsem na sebe pyšný.

Začíná to mezi všemi členy naší party skřípat. Je to velmi zvláštní. Od toho osudného dne se všichni chovají velice divně. Už se nestýkáme tolik. Vídáme se pouze na misích, na které nejezdí všichni. Tony teď tráví většinu času s Wandou, ostatní někam zmizeli, občas se potkám s Natašou. Nejvíce zvláštní moment byl, když jsem se míjel s Clintem. Ani mě skoro nepozdravil, nevím co jsem mu udělal. Pouze do mě strčil ramenem. Samozřejmě se neomluvil.

Ve vzduchu je cítit silné napětí.

**Clare**

Moje hlava úplně třeštila. Rodily se mi v ní myšlenky o všem možném. V krátkém časovém horizontu se mi stalo v životě hrozně moc věcí. Přišla jsem o přítele, asi jsem zabila svou nejlepší kamarádku. Bloudila jsem osamocená po nočních ulicích se sportovní taškou přes rameno. Byla jsem na sebe neskutečně naštvaná, až mi sebe bylo vlastně dost líto.

Přišla jsem na místo, kde jsme se se Stevem poprvé políbili. Tu scénu jsem si stále přehrávala dokola. Nohy jsem měla spuštěné přes okraj útesu a nechala vítr ať si hraje s mými rozpuštěnými blonďatými vlasy. Připadalo mi jakoby se čas zastavil.

,,Nedovolím aby se ti něco stalo", řekla jsem směrem ke svému bříšku. Cítila jsem, že tu se mnou je. Hrozně jsem si vyčítala ty myšlenky na to, že bych si ho nechala vzít. Je to můj jediný důvod k žití, nebýt jeho už bych dávno z toho útesu skočila.

Vstala jsem a zamířila jsem k nedalekému stromu. Rozložila jsem si deku co jsem si sbalila s sebou. V tašce jsem také našla svůj mobil, patnáct nepřijatých hovorů. Paráda. Nijak mě to ale nerozhodilo. Hodila jsem ho z útesu, od minulého já se chci úplně odstřihnout. 

Položila jsem se na deku, oči se mi začaly pomalu klížit. V hlavě mi stále dokola běželo co se dnes stalo. Co jsem to udělala?

-o nějkou tu chvíli později-

Pamatujete si tu paní co mě onehdy vyhazovala v lese, když jsem poprvé utekla? Mayu?

Tak ona mě našla i podruhé. Tentokrát mě ale nenechala u lesa. Spala jsem stále pod stromem, když v tom mi někdo něžně položil ruku na rameno. Byla to právě Maya. ,,To už jsi opět ty? Asi perný den co?" zeptala se mě s úsměvem. Já pouze kývla hlavou. Na nic ostatního se nevyptávala, pouze se zeptala, zda nechci s ní zajet na kafe. Opět jsem souhlasně kývla hlavou a vyrazily jsme.

Ukázalo se, že Maya je bývalá agentka, která dělávala pro S.H.I.E.L.D, než se rozpadl. Ačkoliv se neptala, nějak stručně jsem jí popsala svou situaci. Vynechala jsem, že aktéři v mém vyprávění byli Avengers. Nabídla mi, že u ní můžu bydlet, než se opět postavím na vlastní nohy. To se mi v tu chvíli velmi hodilo, neměla jsem totiž kam v tu chvíli jít.

Také jsem začala dělat v kavárně, abych si opět vydělala nějaké peníze a mohla Maye platit aspoň částečně nájem. Už se mi také začínalo rýsovat bříško. Měla jsem sice radost, že miminko je v pořádku, ale na druhou stranu mi to stále připomínalo ty osudné chvíle.

Všechno šlo výborně, až jednoho dne se stala jedna věc.

Tak kapitola opět po dlouhé době co? :D Řekla jsem si, že bych to mohla dopsat, když mám teď trochu více času. Musím se do psaní opět trochu dostat, tak omluvte trochu nudnější kapitolu. Příště se to opět více rozjede. :)) Za komentář nebo hvězdičku budu moc ráda. :)