*Clare * : Avengers

21. kapitola: Mračna se stahují

**Clare**

Let byl příšerný, už chápu proč se nedoporučuje létat, když čekáte miminko. U pasové kontroly se na mě dívali hodně skrz prsty... Ale zase se jim nedivím.

Procházela jsem se po náměstí, před budovami, kde mě mělo začít co nevidět jednat i o sokovijské smluvě. Byla jsem jako na trní, na jednu stranu jsem chtěla všechny potkat a obejmout je, na druhou stranu jsem se neskutečně bála co řeknou. Třeba se za ty měsíce změnili, co jsme se neviděli.

 Sedla jsem si do vedlejšího parku, nohy jsem si složila pod sebe. Trochu se mi přitom vyhrnula nohavice, naskytl se mi pohled na mou starou jizvu, po tom co mě Clint tehdy v lese postřelil šípem. Malinko jsem se usmála. To jsem ještě nemohla tušit, co jsem zač.

S úsměvem na rtech jsem se zvedla a vydala se do kavárny, která se nacházela hned kousek přes ulici od budou, kde se konala konference. Dostala jsem totiž chuť na sachr. Potřebovala jsem nějaký cukr na nervy.

Rozhlížela jsem se, kde je volné místo. Najednou jsem uviděla člověka, kterého jsem chtěla z Avengers vidět asi nejméně. Tonyho...

Chtěla jsem se vypařit, ještě předtím, než by si mě všiml. Bohužel pozdě. Zrovna se otočil mým směrem. Rozpačitě jsem se k němu rozešla. Také z něho nečišela jeho klasická sebejistota.

,,Ahoj, Tony. " řekla jsem s obavami v hlase. Pozdrav mi oplatil. ,,Tak jak se všichni máte?" opět jsem zahájila konverzaci asi po minutě mlčení. ,,Špatně." odvětil stroze. Hned mi došlo, že asi nejsem úplně ten pravý člověk, se kterým by se mu chtělo povídat.

,,Hele, Tony, víš já no.... Je mi to všechno moc líto. To co se stalo s Mel. To že jsem všechny opustila. Moc si to vyčítám... Všechno... Promiň mi to. Chápu, že se se mnou asi nechceš úplně bavit."

Podíval se na mě. ,,Nech si to. A neopovažuj se říkat její jméno. Ani nevíš jak nás to všechny zničilo, to cos provedla. Já jsem ztratil sestru. Stejný pocit zažívala i Wanda, která si myslela, že si skočila z útesu. Také Rogers. Toho jen tak nic nerozhází, ale od toho co přišel ze setkání s tebou se chová divně. Nevím co jste si tenkrát řekli a ani mě to nezajímá. Jen chci tím říct, že jsme se mnohokrát i pohádali, což do té doby nebylo. Sice super, že jsi nás odřízla, ale ze životů jsi se nám nevymazala."

Jeho slova zabolela, jako by mi někdo trhal srdce z hrudi. ,,No j-já asi už půjdu. Jen mi řekni, kde je Wanda a zda je v pořádku." zeptala jsem se potichu.

Tony opět odseknul: ,,Jo je v pohodě, je doma. V bezpečí."

Zvedla jsem se ze židle. Bylo to náročný, bříško jsem už měla hodně velké.... Chtěla jsem vypadnout. Ale najednou se něco stalo. Obrovský výbuch. Explodovala nějaká nálož a budovy OSN přes ulici se rozletěli. Sklo začalo padat, jako dešťové kapky.

Instinktivně jsem přes sebe natáhla ruce a otočila hlavu. Čekala jsem prudký náraz, ale nestalo se. Pomalu jsem otevřela oči a před sebou jsem uviděla obrovskou ledovou stěnu. Otočila jsem se na lidi, co seděli v kavárně. Všichni včetně Tonyho na mě koukali s otevřenou pusou. Stěnu jsme stále držela. Okolo nás létaly kameny a sklo, jak padal kus budovy od naproti. Všude se ozýval křik. Lidé utíkali pryč. Udržet celou kru bylo neuvěřitelně náročné. 

Tony se pomalu zvednul a přišel ke mně. ,,Tys nás zachránila. Zachránila jsi nám život..." Souhlasně jsem přikývla. Nevěděla jsem jak se to stalo, vše se událo tak strašně rychle.

Když už se zdálo, že je po všem, stěnu jsem pustila. Cítila jsem se hodně zesláblá, asi podobně, jako když jsem zabila Mel. Chtělo se mi strašně moc spát, ale vydržela jsem to. Začala jsem pomáhat lidem, kteří byli zranění, ještě před příjezdem sanitek. Tony se vypařil.

Snažila jsem se všem pomoci, najednou začal někdo střílet. Chtěla jsem opět vyčarovat velký štít, ale na to jsem byla moc zesláblá. Kousek ode mě se krčela žena, která v náručí svírala dítě. Už už jsem viděla, jak se jim něco stalo. Těsně před tím, než je někdo zasáhl, udělala jsem malý štít kolem nich. Kulka se zarazila do ledu...

Více si nepamatuju. Omdlela jsem, nejspíše únavou. Poslední co jsem slyšela bylo ,,Bude to dobrý, neboj se..." Před očima bylo už ale nekonečné prázdno... 

Dnes o něco kratší kapitola. Doufám, že se vám líbila. Jak myslíte, že to celé skončí? Budu ráda, když mi zanecháte hvězdičku nebo nějaký komentář. :)))