*Clare * : Avengers

7. kapitola: Tys to nečekal?

Přede mnou stál Bruce! Promnul jsem si oči, jestli to není halucinace. Nebyla! Nevěděl jsem, jak se sem dostal. Stál jsem na místě jako sloup. Benner na mě začal trochu zmateně mávat. ,, Clinte seš v pohodě? " pronesl neklidně. Začal jsem jen přikyvovat. ,,J-Jak ses sem dostal?" vykoktal jsem.  ,,To je dlouhý příběh" odpověděl mi. ,, Musíme tě odtud dostat, ale jak? Hmmm "  řekl. ,,Bruci! Bruci! za tebou!!! " vykřikl jsem. On sebou trhl a otočil se. Za ním stálo asi deset nějakých bojovníků. Byli jsme v sídle Hydry! ,,To bude v pohodě Bruci. Hlavně se teď neproměňuj!" Bylo slyšet jak se mu zrychlil dech. Ti rádoby vojáci ho popadli a hodili ho ke mě do mého skromného skladiště. Moc se nebránil, protože se nechtěl proměnit v ,,toho druhého chlapa" . Oni asi věděli co je zač a tak ho radši nechali. Trochu se zklidnil, když odešli. Nechtěl jsem na Bruce moc mluvit, přece jenom byl dost rozrušený a určitě to neměl moc lehké. 

Netrvalo moc dlouho a oni se vrátili. Přišli si po mě. Odvedli mě do nějaké místnosti, kde bylo pouze křeslo na kterém byla pouta a taková ta ,,helmička" jak bývá v amerických věznicích, kde se vykonává trest smrti. Zamrazilo mě po celým těle.  I když si to nikdy nepřiznávám, tak teď jsem se bál jako malé dítě.  Naštěstí, když jsem se otočil byla tam u stropu přidělaná pouta. Trochu jsem si vydechnul, že mě nehodlají usmažit na křesle, ale stejně jsem nejásal, protože mi došlo co asi přijde. 

Nemýlil jsem se. Dva chlápci ke mě přistoupili. Snažil jsem se bránit, ale byl jsem moc slabý. Dotáhli mne k poutům a tam taky připoutali. Jen jsem se dotýkal špičkami země. Cítil jsem že mám asi vykloubená ramena. Jeden z týpků ke mě přišel a jednu mi vrazil. ,, Co chcete dělat s tím žezlem? A kde jsou sourozenci!!!" zařval na mě. Já jsem samozřejmě mlčel. Nehodlal jsem se jim s ničím svěřovat. ,,Tak jak chceš" řekl arogantně. Plivnul jsem mu do tváře. Měl jsem na něj zlost. On se ještě víc rozzuřil. Vzal si asi něco jako bič. Neviděl jsem to úplně, protože jsem zavřel oči. Prostě jsem se snažil nevnímat tu strašnou bolest co mi prostupovala celým tělem. Zase se mě zeptal na to samé. Já pořád mlčel. Chytl mě pod bradou, ale neškrtil mě. Já jsem se na něj usmál a řekl jsem ,, Já vám stejně nic neřeknu" Začal jsem se mu vysmívat ještě víc. To byla velká chyba! Vzal kus železa na kterým byl znak Hydry. Byl to cejch. Začal se hlasitě smát. Nažhavil ten cejch. Řekl těm kumpánům, ať mi rozepnou košili. Zavřel jsem oči. V tu chvíli jsem ucítil neskutečnou bolest na hrudi. 

Omdlel jsem bolestí.  Myslel jsem, že jsem mrtví. Jen si pamatuju, jak mě vláčí zpět do mé cely a tu ukrutnou bolest.

 Po pár chvílích jsem se probudil. Nade mnou se skláněl Benner. Snažil jsem se posadit. Ucítil jsem neskutečnou bolest po celém těle. Bruce měl takový hrozně ustaraný obličej, což nebylo moc pozitivní. Bál jsem se na mou hruď podívat. Sice jsem věděl co mi udělali, ale vidět jsem to nemusel. Koukal jsem trochu do blba.  Musel jsem to trochu vstřebat. Přece jenom vám každý den nějaký chlápci z nepřátelský organizace neudělají cejch do prsou s jejich logem. Bruce na mě něco mluvil, ale já jsem ho totálně ignoroval. Chtěl jsem na chvíli zapomenout na to co se mi stalo.  

Pár dní byl klid. Nikdo se tam neobjevil. Až jednou. V dáli v chodbě jsem uviděl mihnout se něco strašně rychle. To už jsem někde viděl. Ano bylo to v ten den v Sokovii, když jsem potkal Clare! ,,Hej Bruci viděl si to taky?! " křikl jsem jeho směrem. ,, Ne. Co bych měl vidět?" odpověděl zmateně. ,,Aha to je jedno. "  

Zase se nic nedělo, ale po pár okamžicích  jsem uslyšel jako by někdo potichu volal moje jméno. Doploužil jsem se k mřížím abych viděl. Nemohl jsem moc chodit, protože mě všechno pořád bolelo. Když jsem se rozhlídnul, tak jsem nikoho neviděl. Jen jsem slyšel ,,Hej, tady jsem!!!" Byl to Clařin bratr Pietro! Nemohl jsem uvěřit svým očím! Ležel jsem tam na břichu a měl jsem otevřenou pusu dokořán. Nevěřil jsem, že nás přišel zachránit zrovna on. ,,Tys to nečekal?" pověděl a pousmál se na mě. Myslel jsem, že mi neodpustí, že jsem ho chtěl tehdy v Sokovii zabít. Trochu jsem se zamyslel co se tehdy stalo. ,,Vnímáš mě???" zamával mi před obličejem. Kývl jsem na souhlas. ,,Co tady sakra děláš???" vykoktal jsem. ,Jasně  Clinte! Vždyť ti to předchvilkou řekl' ,,Přišli jsme tě zachránit!" počkat počkat počkat! On řekl přišli. Takže tu není sám! ,,S kým tu ještě si? " vykřikl jsem, ale zase ne tak nahlas aby mě někdo neslyšel. ,,Jsem tu já,Wanda a někde tu bloudí ještě Natasha, nemohli jsme se dívat, jak si Clare vyčítá, že tu jsi kvůli ní." Nevěděl jsem co jim na to mám říct. Najednou jsem za sebou uslyšel hroznou ránu. Stála tam Wanda a na zemi ležela mříž. Jenom se na mě usmála a přiběhla ke mě. Nestačil jsem ani mrknout a vedle mě stál i Pietro. Oba mě chytli za ramena a zvedli mě. 

Odváděli mě a kolem nás proběhla Natasha, která viděla vzadu nechápajícího Bruce. Úplně jsem na něj v té euforii zapomněl.  Dvojčata si jí moc nevšímala a pokračovali jsme dál. 

Když jsme došli do zatáčky uviděli jsme stíny a nějaké neznámé hlasy. Věděli jsme že to bude asi s největší pravděpodobností dost zlý. 

Já jsem fakt strašná! Nejsem schopná to vydávat pravidelně :D Zkusím se polepšit! Slibuju!!! Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila. Myslíte, že to Clint přežije? A čí to budou stíny? To se dozvíte v příští kapitole! Můžete mi tu zanechat nějaký pěkný koment nebo hvězdičku! Mám vás ráda. Jullisek :*