*Clare * : Avengers

23. kapitola: Rodinná shledání...

**Mel**

Nadešel den D. Den mého odjezdu, no spíše odletu. Na Asgardu jsem procházela ozdravnými procesy, různými rituály, ale nikdo nebyl schopný tu věc ze mě dostat. Nejspíš ve mě zůstane napořád. Pozitivní ale je, že už neomdlévám z ničeho nic. 

Thor už byl připravený, čekal pouze na mě. Kráčela jsem za ním a už jsem se psychicky chystala na intergalaktickou cestu. Ještě jednou jsem se ohlédla zpátky, uviděla jsem jak někdo stojí na balkoně, kde jsme s Lokim vždy sedávali. ,,Ehm Thore, ještě si pro něco skočím dovnitř. Počkej ještě minutku. " vypadal, hodně rozmrzele, tak jsem mu dala letmou pusu. To se opět usmál, ale řekl, ať si pospíším. Rozběhla jsem se směrem zpátky. Vyklusala jsem schody nahoru, tam už Loki čekal. ,,Musím se jít rozloučit." řekla jsem jeho směrem. Vypadal hodně smutně. Přece jenom jsme si poslední dobou byli hodně blízcí, protože jsme oba byli často sami. ,,Vrátím se, neboj." řekla jsem mu. Rozešel se ke mě a objal mě. ,,Já vím, že jo. "  

Po chvilce jsem už seběhla schody opět dolů. Tak už opět čekal Thor. ,,Děkuju" šeptla jsem mu do ucha. Chytla jsem se ho. On mě rukou chytl okolo pasu, roztočil kladivo a letěli jsme. 

Celá cesta byla úžasná. Spousta barev a tak, ale moc jsem si toho neužila. Po většinu času jsem měla zavřené oči a tiskla jsem se k jeho hrudi. 

Ani jsem se nenadála a stála jsem opět na pevné zemi. Ach Země. Přistáli jsme na místě, které jsem neznala. Někde v parku. Všude bylo sklo a kamení, moc jsem toho neviděla, byla zrovna noc. Pár mužů kousek od nás vše odklízeli. ,,Co se tu stalo?" zeptala jsem se zděšeně. ,,Byl tu odpoledne teroristický útok. Spousta mrtvých." odpověděl jeden z nich. To snad nemůže být pravda. Já se konečně vrátím za svou rodinou, ale ona možná žádná už není. Vyběhla jsem z parku na chodník. Celá ulice byla uzavřená pro auta. Najednou jsem za sebou zaslechla známí hlas. ,,Mel?"... Okamžitě jsem se otočila. Ano, stál tam on. Tony. Rozběhli jsme se k sobě. Dlouho jsme se objímali. Moc mi chyběl. ,,Tak strašně si mi chyběla. Myslel jsem, že jsi zemřela, když nám nikdo nic neposlal." řekl mi přes slzy. Nezmohla jsem se na odpověď, z toho jak moc jsem brečela. 

**Clare**

Začala jsem přicházet k sobě. Ucítila jsem obrovskou bolest v rameni a na břichu. Pomalu jsem otevřela oči. Stiskla jsem ruku, jak moc mě ten malý pohyb zabolel. Ruku mi někdo držel. Po tom co jsem oči otevřela, tak jsem uviděla Steva, jak vedle mě sedí. Srdce se mi rozbušelo. Nevěděla jsem, co od něj mám čekat. Přeci jenom jsme se několik měsíců neviděli. Na tváři mu zářil velký úsměv. Trochu se pootočil a já spatřila tu nejkrásnější věc v životě. Moje miminko. 

Sáhla jsem si na břicho, které už bylo více splasklé. ,,Co se stalo?" vykoktala jsem ze sebe, zatímco jsem pozorovala to malé. ,,Postřelili tě Clare, museli ho vyndat, protože byste jinak oba zemřeli.". Nemohla jsem uvěřit co právě řekl, řekl ho. Takže je to klouček! To že mě postřelili už pro mě není nová věc. Jednou už jsem přeci byla postřelena. ,,Jaké mu dáš jméno Clare?" zeptal se mě. Musela jsem se zamyslet. Předtím jsem nějak neměla čas nad tím popřemýšlet. Od počátku jsem si myslela, že budu mít holčičku, ale pohlaví miminka jsem si nenechala nikdy říct. ,,Budeme mu říkat Steve." napadlo mě. V tom se Stevovi úplně rozzářily oči. ,,Ty ho pojmenuješ po mě?" řekl dojatě. ,,Ano, tys tu s ním byl, když já jsem nemohla." a usmála jsem se na něj. ,,Clare, tak jsem si říkal, že až se vrátíme domů, nechtěla by ses ke mně nastěhovat? Staral bych se o tebe i malého Steveho. Žili bychom jako normální rodina. Také bych se ti chtěl omluvit, že jsem tu pro tebe těch pár měsíců nebyl. Musel jsem si všechno srovnat v hlavě, ale pak si odešla a  já nevěděl kde jsi." řekl Steve. ,,Moc ráda s tebou budu! Také jsi mi moc chyběl a byla chyba ti to říct až takhle pozdě. Stále tě miluju Steve. Ale asi budeš chtít vědět kdo je pravým otcem?" zeptala jsem se ho. ,,Nechci to vědět. Je to tvoje věc. Teď jsme tu my, my tři. A navždy budeme." dořekl a políbil mě na čelo. Byla jsem moc šťastná. Opravdu mám Steva moc ráda, moje city k němu nikdy nevymizely. 

Vzala jsem si od něj malého Steveho. Jeho tělíčko bylo úplně malinkaté a křehké. Začala jsem na něj mluvit. Byl tak nádherný.

Stevovi najednou zazvonil telefon, narychlo někam odešel, neřekl mi ani kam. 

Jedna oddechovější kapitola. :) Napište mi, co si myslíte a zanechte hvězdičku.