*Clare * : Avengers

22. kapitola: Nemocniční okénko

**Steve**

Ležela jako mrtvá, ale spala. Doufal jsem v to, aby pouze spala. Malý bezejmený uzlíček se mi kroutil v náručí. Společně jsme čekali, až se Clare probudí.

Doktoři jí museli miminko vyndat z těla, jinak by ani jeden z nich nepřežil. Postřelili jí. Nezjistili jsme kdo to byl, ale zřejmě to byl úmysl. Mohla ochránit samu sebe, ale místo toho zachránila tu ženu s dítětem.

Jakmile došlo k výbuchu Tony nás okamžitě svolal do Vídně. I přes to, že jsme spolu nebyli úplně za dobře, tak mi také zavolal. Když jsem přijel zamířil jsem přímo do nemocnice, kam jí převezli. I když jsme se nerozešli úplně v dobrém a také jsme se několik měsíců neviděli, tak jsem nemohl na ní zapomenout. Stále jsem k ní choval velmi silné citové pouto. Nechtěl jsem, aby se jí nebo tomu malému něco stalo. V rodném listu mě ale napsali jako otce, i když jsem jim výslovně řekl, že nevíme kdo to je, tak doktorům to bylo jedno. Byl jsem totiž jediný kontakt, který u Clare měli. Vůbec mi to nevadí a jsem za to i celkem rád. Budeme se moci vrátit do starých kolejí a žít jako normální rodina. 

Seděl jsem u ní celé dny, někdy i noci. Staral jsem se i o miminko. Ještě jsme mu stále nedali jméno. Čekali jsme, až se maminka probudí. Byl to malý chlapec. Byl opravdu krásný, celý po ní.

Při svém odchodu jsem jí pokaždé políbil na čelo. ,,To bude dobré." zašeptal jsem. 

**Mel**

Na Asgardu to byla celkem nuda. Thor byl věčně někde pryč, nikdo se se mnou nebavil, až na jednu osobu. Byl jím Thorův bratr Loki. Všichni si o něm mysleli, že zemřel, ale nikoliv. Pouze předstíral, že je jeho nevlastní otec Odin. Toho Loki dal do domova důchodců na Zemi. Nebo aspoň takhle mi to říkal. Celý příběh mi připadal hodně zvláštní. Ale co na Asgardu není zvláštní že?

Zajímavé je, jak jsme se poprvé poznali. Jednou jsem takhle nemohla spát, a tak jsem se procházela po paláci. Thor byl opět na jedné ze svých misí na udržení míru v devíti světech, protože je zachvátil chaos, po tom co byl Bifrost zničen. 

Zahlédla jsem jednu osobu, což se nestávalo, ještě nikdy předtím jsem jí neviděla. Byl to muž. Stál zrovna na balkoně a pozoroval hvězdy. Rozhodla jsem se že za ním zajdu. 

,,Je to krásný co?" řekl jen co jsem vstoupila do dveří. Ani si mě nemohl všimnout. ,,Ehm. Jo je to nádherný. Jmenuju se Melania. A ty jsii? Nikdy jsem tě tady totiž neviděla." odvětila jsem. ,,Vím, kdo jsi. Vídám tě skoro každý den, ale ne ve své podobě. Sám sebou mohu být, až po setmění, když jsem sám. Jmenuju se Loki." úplně jsem se zarazila. ,,Moc mě těší. Počkej, Thor říkal, že jsi umřel?" zeptala jsem se nedůvěřivě. ,,Jak vidíš tak ne." řekl pobaveně Loki. Na víc jsem se ho neptala. Pouze jsme seděli vedle sebe a pozorovali hvězdy. 

Stal se z toho takový náš rituál. Každý den jsme se po setmění scházeli a koukali na hvězdy a povídali si. Byl hrozně osamělí. Cítili jsme se stejně, taky jsem si připadala osamělá. Stali se z nás velmi dobří přátelé. Vyprávěla jsem mu o tom, co se stalo na Zemi. Když se mi zmínil, že to byl on, kdo způsobil New York, tak jsem se dost naštvala. Několik dní jsem s ním kvůli tomu nemluvila. 

Vždy když se Thor vrátil, tak jsem s ním o Lokim nemluvila. Nesměla jsem to nikomu říct. Bylo to pouze mezi námi dvěma.

S Thorem jsme náš vztah utužili, ale bohužel jsme se vzít nemohli, protože Odin mě neměl rád, ani když byl sám sebou a nevydával se za něj Loki. Nebylo dovoleno aby si Asgarďan vzal obyčejnou smrtelnici. Nikdy se mi označení smrtelnice nelíbilo, ale na Asgardu mi tak říkali všichni, tak jsem si zvykla. 

Jednou když se Thor vrátil, moc jsem ho prosila, že chci domů. Chápal mě. Řekl mi ale, že tam se mnou nemůže zůstat a že bychom se mnohem méně vídali. Postavil mě před velmi těžké rozhodnutí. Zůstat tam s mužem kterého miluji a nebo jet domů za svou rodinou...

Přemluvila jsem ho alespoň na krátkou návštěvu. Chtěla jsem už moc vidět Tonyho. 

**Clint**

Chtěl jsem jít také navštívit Clare. Steve mě nejprve poslal pro Wandu do našeho sídla. Prý se schyluje k nějaké akci. Bohužel. Tony jí nechal zavřenou doma, prý pro její bezpečí. To určitě, nedokázal ochránit ani svou sestru, tak si to teď vyčítá a Wandu tam má jako vězně. 

Hned jak jsem přijel do Vídně, tak jsem zamířil do nemocnice, kde Clare ležela. Jakmile jsem tam vstoupil, sestry mě poslali rovnou k jejímu pokoji. Nakoukl jsem tam okýnkem ve dveřích. 

To co jsem uviděl si budu pamatovat do konce svého života. Clare nehybně ležela na posteli, po jejím boky seděl Steve. V jedné ruce držel spící miminko a druhou rukou držel Clare za ruku. Celou dobu jí něco říkal. On nevěděl, kdo je otcem. Clare mu to neřekla. 

Najednou se Steve zarazil. Clare se začala pomaličku probouzet. Snažila se mu něco říct. Nerozuměl jsem co. Steve byl ale celý dojatý a ukazoval jí její novorozené miminko. Nakonec jí políbil na čelo.

Musel jsem odejít. Nemohl jsem se na to koukat. 

Tak ještě dnes vám zveřejňuji další kapitolu. Tímto pozdravuji @klarkach13.  Co na to říkáte? Jste zvědaví, jak celý příběh skončí? Zanechte mi komentář nebo hvězdičku. :)