*Clare * : Avengers

17. kapitola: Já tu nechci být!

**Clare**

Šli jsme se se Stevem projít. On mi něco povídal, ale já byla mimo. Přemýšlela jsem o tom všem, co se ten den stalo. Zastavili jsme se u toho onoho lesa, kam jsem tehdy utekla. ,,Musím mu to říct." Pomyslela jsem si. ,,Steve. Je tady ještě něco, co bych ti chtěla říct." Otočil se na mě s takovým zaraženým výrazem. ,,No nevím jak bych ti to řekla. Jsem těhotná." Zarazil se, protože mu to došlo. ,,Kdo to byl?" řekl s ledovým hlasem. ,,Na tom nezáleží, jen jsem ti to potřebovala říct. Moc mě to mrzí, ale když se to stalo, tak jsem nebyla při plném vědomí, lépe řečeno byla jsem opilá." Pustil mi mou ruku a otočil se ke mně zády. ,,Běž pryč. Potřebuju být teď sám." Nic už jsem dál neříkala, protože bych to ještě více zhoršila. Zamířila jsem do centra. Věděla jsem, že to je daleko, ale musela jsem vypadnout ode všech. Všechny jsem buď zklamala nebo naštvala. Jen jsem se musela do vili vrátit pro věci, které jsem už měla sbalené. Když odejdu, Tony možná u sebe nechá aspoň Wandu a Pietra. Já si najdu nějakou garsonku do začátku, a pak vypadnu ze Států. Chtěla bych někam do Evropy. Někam hodně daleko, kde mě už nikdy nenajdou.

**Wanda**

Šla jsem zpět domů, protože se rozpršelo. Pořád jsem se musela usmívat nad tou nehodou s Tonym. Když jsem tam přišla, vše bylo zmrzlé. Ach ne, Clare! Přidala jsem do kroku. Na příjezdové cestě jsem uviděla Tonyho, který tam jenom tak stál a koukal dopředu. Šla jsem za ním. ,, Tony co se tu stalo?" řekla jsem lítostivě. ,,Můžeš se zeptat své sestry! Nebo ve zkratce to tady celé zmrazila a zabila mou sestru!" řekl s nenávistí v hlase. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Moje sestra, která neublížila ani mouše, že nikoho zabila. To se mi nechce věřit, ale asi je to pravda. ,,To mě moc mrzí" dořekla jsem a objala ho. Byl celý promáčený. ,,Neboj, bude v pořádku. Kde vůbec je?" Snažila jsem se ho utěšit, i když jsem věděla, jak je celá situace zlá. ,,To nevím."  Chytla jsem ho za ruku a dovedla ho dovnitř. Byla tam zima. Všude po stěnách byl led. Uprostřed místnosti seděl Pietro s hlavou v rukách. ,,Kam šla!" křikl na něj Tony. Pietro zvedl hlavu a pokrčil rameny. Tak super to nám ještě chybělo. Všichni Avengers jsou pryč. Rozhádaní, zničení... Má těhotná sestra je neznámo kde a Mel je někde nejspíš ve vesmíru. 

**Mel**

Co se to se mnou sakra děje. Opět jsem se probudila v mém pokoji. Jako bych měla dočista živí sen, o tom jak jsem prozkoumala toto místo a šla do trůnní místnosti a potkala Thora. Pravdou je, že si to pamatuji až moc dobře na to aby to byl sen. Mám pocit, že se mi asi praskne hlava z toho jak moc mě bolí. Cítím bolest po celém těle. Nemám náladu na to abych se znovu někam vydávala na vlastní pěst. Jen jsem si sedla. No spíše tak ,polosedla'. Podpírala jsem se rukama, protože jsem se nedokázala udržet bez toho. Rozhlédla jsem se po pokoji a tam stála žena v bílých šatech. ,,Prosím vás, co tady dělám a co mi je?" řekla jsem roztřeseným hlasem. Otočila se na mne a zvedla pouze obočí, ale neřekla nic. ,,Tak mi aspoň řekni co je tohle za místo prosím." Dodala jsem. ,,Asgard" řekla suše. Cože to? To město jsem vůbec neznala. Nebylo v Americe a snad ani na zemi. Jak jsem se sem sakra dostala?! Začala jsem mírně panikařit. Musela jsem najít někoho známého. Opět jsem spustila nohy z postele. Na což ke mně žena přišla a hodila mě zpět na postel. Ať jsem se snažila sebevíc, ona měla větší sílu. ,,Co to má jako být?! Já tu nechci být, proč mě nutíte tu zůstat!" vykřikla jsem frustrovaně. Žena na mě pohlédla a řekla naprosto vyrovnaně ,,Dostala jsem nařízení tě tu pohlídat, ať nikam zase neutečeš." Nahlas jsem si povzdychla. ,,Nech mě aspoň vyhlédnout z okna." Zaškemrala jsem. Žena protočila oči v sloup. I přes nesmírou bolest jsem si opět stoupla na zem a s její pomocí jsem se dobelhala k oknu. Vyhlédla jsem z něj a spatřila nádherné zlatavé město. Kochala jsem se několik minut, když v tom někdo zaklepal na dveře.

Tak po dlouhé době zase kapitola. 😊 Můžete mi tu zanechat komentář a hvězdičku! Budu za to moc ráda. Jullisek :*