Kluk Z Baseballu

Proč!!?

Hrála jsem si s Danielem s malou Katharinou. Je hrozně roztomilá. Když v tom přišli do pokoje rodiče, jak moje, tak i Daniela. "Co tady děláte?"
Oni: Přišli jsme si promluvit ohledně Kathariny. "
Já:" Co je s ní! "
Oni: "Lauro, nemáš vystudovanou školu, Daniel také ne. Katharina s vámi nemůže být. A navíc nemáte peníze a dům. Takže Katharina vám bude odebrána. "
Já: "Děláte si srandu!? Ona nepůjde do děcáku!"
Daniel se na mě smutně podíval a vzal si Katharinu z mé náruče, aby jsem jí neublížila.
Oni:" Je nám líto ,ale musí pryč. A ty Lauro domů a Danieli ty taky."
Já: "Danieli udělej něco! "
Daniel se na mě smutně podíval. "Bude to tak lepší."řekl. Vrazila jsem mu facku. Katharina začala brečet.
Oni: "Za 6 let si jí můžete vzít zpátky, až budete mít peníze a dodělanou školu. Lauro, ty nemáš ani střední. Za měsíc nastupuješ na tu školu, na kterou jsi dělala zkoušky tady v nemocnici. "
Já bych zapomněla já vlastně tady v nemocnici dělala přijímací zkoušky.
Já: "Děláte si srandu až za 6 let?! To je dlouhá doba. Třeba nás nebude mít ráda, když nás neuvidí 6 let! A já to bez ní nepřežiju!"
Oni: "Můžeš jí posílat dárky a psát dopisy."
Já:" Určite bude číst, že! A co když tuto nabídku nepřijmou a nechám si ji!"
Oni: "Tak ti bude odebrána násilím."
Já: "Jak násilím!"
Do pokoje přišli nějací chlápci v saku a s papírem a spustili: Pokud nemáte dodělanou školu nemůžete se starat o dítě a pokud "bla bla bla bla bla "přerušila jsem je." Mě to nezajímá. Já nejsem tak blbá. Já vím proč by jsem neměla si nechávat dítě! Ale představte si, že si pojmenujete dítě které čekáte. A jak už ho máte. Zdraví, usměvaví a teď se s ním musíte na 6 let rozloučit. Nebudete u toho jak řekne první slůvko, nebo jak začne poprvé chodit. Nebo jak řekne slovo máma a táta. Jak bude poznávat barvy a zvířata. Růst do výšky a do krásy. Poznávat nové kamarády. A to já nikdy neuvidím. Rozbrečela jsem se.
Daniel se díval do země a vypadal taky nešťastně. Snažil se to zvládnout.
Já:" Já Katharinu nikomu nikdy nedám." Vzala jsem si Katharinu do náruče a šla jsem na druhý konec pokoje. Jeden z těch mužů přišel za mnou a vzal mi dítě. "Promiň, dělám svoji práci." Začali odcházet s tím dítětem. Já jsem se rozběhla. Toho nesmím dopustit, aby mě odnesli moje vlastní dítě. Chtěla jsem do nich prudce vrazit, ale Daniel mě zarazil. Ještě k tomu má velkou sílu, takže jsem se nemohla vytrhnout z jeho náruče. Jenom jsem posledního muže chytla za triko. Bohužel nezabíralo. Já jenom řvala a zároveň mě tekli slzy. Daniel mě stále držel ještě asi 2 min. Než jsem se uklidnila. To uklidnění bylo malé. Chodila jsem po pokoji se slzama v očích a Daniel seděl a díval se do zdi. Vypadal ,že se každou chvíli rozbrečí, ale držel to. To nejde si představit 6 let žít bez vlastního dítěte. Vzala jsem skleněnou vázu, která byla u okna a třískla jsem s ní o zeď. Rozřezala jsem si ruku. Opřela jsem se o zeď a sjela jsem k zemi. A začala nahlas brečet. Daniel donesl kapesníky. Jedním mi obvazal ruku a druhý mi dal na utření. Sedl si vedle mě a objal mě. Dál mi pusu na hlavu a oba dva jsme tam seděli asi až do večera. Já hlavu v klíně a Daniel o mě opřenou hlavu. Celou dobu tam bylo ticho. Já jenom přemýšlela jak skočím z okna.

Další díl je tu. Dejte hlas a napište nějaký komentář. Budu moooc ráda.;-)